Jsou studenti teologie milosrdní samaritáni?

Co se asi tak stane, když dáte teologovi přečíst podobenství o milosrdném samaritánovi, pošlete ho do sousední budovy a do cesty mu nastražíte nemocného člověka, který potřebuje akutní pomoc? Pomůže mladý teolog nešťastníkovi nebo bude dělat, že ho nevidí?

Good samaritan experiment

Dva potměšilí sociálních psychologové byli na odpověď tak zvědaví, že si v roce 1970 neodepřeli provést experiment, který by to zjistil. Experiment proběhl v prostředí kampusu Princetonské univerzity a jeho výsledky byly o 3 roky později publikovány na stránkách Journal of Personality and Social Psychology v článku pojmenovaném From Jerusalem to Jericho: A study of situational and dispositional variables in helping behavior.

Tito mladí čtveráčtí badatelé, John M. Darley (tehdy 32 let) a C. Daniel Batson (tehdy 27), se rozhodli zjistit, co rozhoduje o tom, zda někdo bude nebo nebude ochoten pomoci nějakému cizímu člověku. Rozhoduje o tom, zda někdo někomu pomůžeme spíše (1) uvědomování si absolutních morálních povinností, nebo (2) prostě záleží na konkrétní situaci? To konkrétně znamená: Je to tak, že čím více si připomínáme své mravní povinnosti, tím mravněji jednáme? Budeme jednat mravněji, když budeme často myslet na desatero a na biblické příběhy? Nebo má naše přemýšlení o morálce na naše jednání naopak pramalý vliv a ovlivňují nás hlavně okolnosti situace, ve které se můžeme zachovat mravně nebo nemravně?

Lukáš 1970 revisited

Abychom důvtip a kradmou ironii experimentu docenili, je dobré si nejdříve podobenství připomenout. Takto o něm píše anonymní autor / autorka / kolektiv autorů / kolektiv autorek z přelomu prvního a druhého století, ke kterému obvykle referujeme jménem "svatý Lukáš":

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.

Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.

A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.

Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.

Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

V evangeliu tedy v nelichotivé roli vystupují dva duchovní, kteří podle tradiční interpretace pospíchají do města, aby se tam „profesionálně věnovali náboženství“. Většina čtenářů jednání kněze a levity (které postava mýtického hrdiny Ježíše kritizuje) pokládá za pokrytecké a zvrácené. Jak ukážu dále, experiment mladé teology dostane přesně do situace, kdy se budou rozhodovat, zda mají pomoct chudákovi, nebo zda mají pospíchat kvůli pronesení náboženského proslovu.

Utrpení druhého: vidět nebo nevidět?

Subjekty experimentu byli studenti teologie, kterým bylo řečeno, že se účastní výzkumu o profesním uplatnění studentů teologie. Studenti byli telefonicky pozváni do učebny (každý na jiný termín) a každý dostal jeden ze dvou úkolů. Oba úkoly spočívaly v 3-5-ti minutovém rozhovoru nad daným tématem, přičemž jim bylo řečeno, že záměrně nedostanou čas na přípravu. První dostali za úkol mluvit o profesním uplatněním studentů teologie (task-relevant condition). Druzí dostali text podobenství o milosrdném samaritánovi a dostali za úkol mluvit o čemkoliv, co je k textu napadá (helping-relevant condition). Subjektům bylo také řečeno, že ve stávající budově výzkumníci nenašli další volnou místnost a subjekty tedy musí přejít za kolegou se záznamovým zařízením, který čeká v sousední budově.

Krom dvou různých úkolů dostaly různé subjekty při zadávání také jeden ze tří pokynů. Jedněm bylo řečeno, že je kolega v sousední budově už několik minut marně čeká (mají zpoždění), druhým bylo řečeno, že je nejvyšší čas vyjít a třetím bylo řečeno, že mají několik minut k dobru. De facto tedy byli studenti rozděleni do šesti (3x2) skupin: (pospíchá hodně / pospíchá / má čas) x (mluví o profesi /mluví o podobenství)

Když subjekty přecházely do sousední budovy, narazili na figuranta. U vchodových dveří sousední budovy na zemi seděl člověk v omšelém oblečení, se skloněnou hlavou, díval se do země a nehýbal se. Když kolem něj subjekt procházel, figurant dvakrát zakašlal a povzdechl si. Otázka byla, jak na figuranta budou jednotlivé subjekty reagovat.

Pouze 40 procent teologů pomohlo

Celkem projevilo ochotu nějakým způsobem pomoci 40 procent teologů, 60 procent dělalo, že nemocnou osobu nevidí. Za ochotu pomoci bylo přitom považováno už to, že na nemocnou osobu upozornili asistentku výzkumníka v druhé budově, u které se hned při příchodu hlásili. Nemuseli tedy de facto s nemocnou osobou ani mluvit.

Experiment ukázal, že existuje silná záporná korelace mezi tím, jak moc subjekt pospíchal a jak často byl ochotný pomoct. Z těch, kteří nepospíchali, bylo ochotno pomoci 63 procent, z těch kteří spěchali to bylo 45 procent a z těch kteří pospíchali hodně to bylo pouze 10 procent.

Pokud jde o úkol který měli v druhé budově splnit, vypadá situace takto: z těch, kteří právě přemýšleli o podobenství (helping-relevant condition) bylo ochotno osobě pomoci 53 procent, z kontrolní skupiny (task-relevant condition) to bylo 29 procent .

Z další analýzy, která nezohledňuje jen to, zda byli teologové ochotni pomáhat, ale zajímá se i o to, jak moc byli teologové ochotni pomáhat plyne, že vliv četby byl ve srovnání s vlivem spěchu naprosto marginální. Experiment tedy prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má to, jak vypadá konkrétní situace spíše, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Spirála křesťanské pověry

Ještě jednou bych rád zopakoval, co přesně se v experimentu ukázalo. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity a to, jak tito dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak vyjdou z budovy a kvůli pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí) ignorují člověka, který potřebuje pomoc a jdou si vyzvednout svých (jak jsem s přihlédnutím k inflaci spočítal) 121 Kč odměny za účast v experimentu.

Dobře rozumím tomu, že nemá žádný smysl posmívat se morálnímu selhávání jednotlivců, pokud pro to nejsou nějaké důvody. Kněží a věřící lidé vůbec ale zatvrzele hlásají, že mají patent na morálku, že morálka je od Boha a že alternativou víry je amorálnost. Experiment Darleyho a Batsona proběhl v roce 1970 a to znamená, že ti ze seminaristů, kteří na to mají dost silné žaludky mají dnes za sebou pěknou řádku kázání, ve kterých se příběhu o milosrdném samaritánovi věnovali. Pochybuji, že by některý z nich zapomněl dodat, jak moc je důležité napodobovat milosrdného samaritána ve svém každodenním životě. Právě nesplnitelné morální nároky totiž roztáčí spirálu zoufání si nad vlastní hříšnosti a upínání se k čistému světu duchů, které věřící vhání hloub do temnot křesťanské pověry. A to je přesně to, co kněží potřebují.