Darwinismus není sekulární náboženství

Pokud jde o nakupování knížek, nepočítám se mezi fanoušky. Nejen že knížky stojí peníze, ale navíc zabírají místo v pokoji, jsou těžké při stěhování, svazují vás citovými pouty, které si k nim vytvoříte a co je na nich vůbec nejhorší: nepodporují fulltextové vyhledávání. Existují ale dvě edice z českých nakladatelství, které si velmi rád půjčuji z knihovny a kterými bych v budoucnu v případě potřeby dokázal zaplnit pár volných poliček. Obě přitom vynikají skvělým grafickým zpracováním obálek a precizní vázanou vazbou. Nakladatelství Odeon vydává prestižní beletristickou řadu Světová knihovna s obálkami Jana Šerýcha a Academia s přehledem vládne českým nakladatelstvím díky dokonalé designérské práci Pavla Růta na obálkách edice Galileo.

Darwinismus a náboženství

Když jsem před časem zjistil, že právě krásné v edici Galileo zanedlouho vyjde knížka z filozofie biologie, byl jsem bezmála u vytržení. Nejde jen o to, že jde o první plnokrevnou knihu z tohoto oboru v češtině. Její autor, Michael Ruse, se navíc prostřednictvím názvu zavázal věnovat ji jednomu z mých tří milovaných intelektuálních hrdinů z oboru vědy, Charlesu Darwinovi. Na knížku jsem po vydání několik dní číhal na stránce katalogu fondu knihovny a půjčil jsem si ji hned první den, kdy byla dána k dispozici. Radost jsem si přitom dopředu nenechal zkazit ani přesto, že jsem díky blogovým příspěvkům Filipa Tvrdého na blogu Massive Error dopředu věděl, že autor Michael Ruse je dobrým darwinistou s jedním velikým otazníkem.

Z knížky mám nakonec smíšené pocity, především proto, že některé části desáté a jedenácté kapitoly popírající tvrzení o neslučitelnosti náboženství a darwinismu mě doslova nadzvedávaly ze židle. Ruse se projevuje jako velmi pružný intelektuální gymnasta, když tvrdí něco tak přitaženého za vlasy, jako je tvrzení, že darwinistický popis vzniku náboženství se kterým přichází vědy jako jsou evoluční psychologie nebo sociobiologie může být popisem způsobu, jak o sobě dává Bůh člověku vědět. Darwinistické naturalistické vysvětlení původu náboženství proto prý nemusí vést k ateismu. Spíš může vést k lepšímu pochopení toho, jak konkrétně Bůh působí ve světě a jak přesně se nechává poznat. Za tak důvtipnou myšlenku by si Ruse bezpochyby zasloužil obdržet čestný titul z profesionálního lhářství od některé ze slavných teologických fakult nebo alespoň Templetonovu cenu.

Je skutečně pravda to, co se říká, totiž že ateista Ruse je jednou ze smutných obětí onoho druhu neuvědomělé intelektuální nepoctivosti, kterou jsme se v úvodu Božího bludu naučili rozpoznávat jako tzv. „víru ve víru“. Ze všeho nejvíce mě ale pobuřovala Ruseho neustále opakovaná mantra, podle níž dnes darwinismus usiluje o to stát se sekulárním náboženstvím. Takové tvrzení mi připadá dokonale absurdní. Jakkoliv je tato teze charakteristická pro nejrůznější věřící, je to přesto právě jeden z Ruseho článků, kterému vděčíme za to, že evoluční biologie je na anglické wikipedii uvedena spolu s komunismem a svobodným trhem jako příklad sekulárního náboženství.

„Sekulární náboženství“ je oxymóron

Za prvé se domnívám že spojení „sekulární náboženství“ je protimluv. „Náboženství“ je systém přesvědčení, jejichž prostřednictvím se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu. „Sekulární“ je naopak z definice bez jakéhokoliv vztahu k supernaturálnímu světu. „Sekulární náboženství“ je tedy „systém přesvědčení, prostřednictvím kterých se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu aniž by se přitom jakkoliv vztahoval k supernaturálnímu světu“. A to je protimluv.

Uvědomuji si přitom, že logická spornost nějakého jména nebo popisu jen sotva přesvědčí křesťana (nebo "věřícího ve víru") o tom, že věc, kterou má toto jméno nebo popis označovat nemůže existovat. V jádře křesťanské teologie je řada podobných logických nesmyslů, které jsou eufemisticky označovány jako „tajemství víry“. Tvrzení trinitární teologie že „bůh je jedna bytost ale tři osoby“ lze ještě zachránit poukazem na to, že tato úctyhodná bohoslovecká disciplína boha vlastně správně diagnostikuje jako psychopata s vícečetnou poruchou osobnosti. Studium bible nám pro toto tvrzení předkládá ty nejlepší důkazy. Logickým nesmyslem už ale určitě je např. tvrzení, že Ježíš má dvě podstaty a že lidská a božská podstaty jsou v něm „sjednoceně ale nesmíšeně“.

Ze všeho nejproblematičtější logický lapsus je pak pochybné tvrzení stojící v samotném základu soterologie, které tvrdí, že Ježíš je v současné době zároveň opravdu mrtvý a zároveň opravdu živý. Musí být opravdu mrtvý, protože musel zemřít za naše hříchy. Je totiž jisté, že božská svatá oběť, tato ústřední událost dějin spásy, která jednou provždy osvobodila všechny lidi všech dob z otroctví hříchu nespočívala v tom, že Ježíš "umřel jen načas", neboli že si prostě na pár dní zdříml a pak se třetího dne probudil aby vstoupil do nebe. Na druhou stranu musí být Ježíš opravdu živý, protože s ním prý můžeme mít skutečný osobní vztah a můžeme ho pozvat do svého každodenního života a spolehnout se na jeho milost a na schopnost nás spasit.

Mám důvodné podezření, že oxymóron bohužel není nic, čeho by se věřící štítil už proto, že Ježíš je evidentně opravdový „živý mrtvý“, což je spojení, které se ostatně často používá jako učebnicový příklad protimluvu. Ježíš se tak právem řadí k jiným fiktivním postavám známých z mimobiblických hororových příběhů – upírům a zombies. Jak si všiml Pat Condell, Ježíš je zvláštní převrácenou verzí Drákuly, který nechce vypít naši krev, ale která chce, abychom mi vypili tu jeho. Podobně si (nejen) DJ Bogtrotter vystřelil z faktu, že Ježíš je zvláštní druh nemrtvého, na němž je sice chválihodné to, že nechce sníst náš mozek, ale který nás na druhou stranu žádá o něco dost nepěkného a sice to, abychom my jedli jeho ten jeho. Jeden internetový vtipálek poukázal na to, že zombie a Ježíš tvoří dokonalý pár – ona ho chce sníst a on chce být sněden.

Darwinismus není náboženství

Pokud budeme ignorovat názory těch nejoddanějších věřících, kteří jsou přesvědčeni, že princip sporu je satanovým nástrojem určeným k tomu, aby sváděl srdce křesťanů na scestí, pak můžeme předpokládat, že darwinismus určitě není „sekulární náboženství“. Nic takového jednoduše neexistuje. Možná je ale darwinismus prostě náboženstvím.

Lze nalézt několik dobrých důvodů proč si myslet, že darwinismus žádné náboženství není. Kdyby ze mnou přišel můj nejlepší kamarád Václav a svěřil by se mi, že se moc trápí, protože se nemůže rozhodnout, zda je nějaká soustava představ se kterou se dobře seznámil náboženstvím nebo jim není, nejspíše bych se ho postupně ptal:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Pokud by mi Václav na všechny otázky odpověděl „ne“, nerozpakoval bych se mu říct, že dle mého názoru taková soustava představ žádným náboženstvím není. Darwinismus je shodou okolností právě takovou soustavou představ, které lze přiřadit šest odpověďí "ne".

Podobnost darwinismu a náboženství

Na druhou stranu lze těžko popírat, že darwinismus odpovídá na některé otázky, na které tradičně odpovídalo náboženství. Darwinista a křesťan se snadno shodnou na tom, že existují určité nanejvýš zajímavé otázky, na které je dobré hledat odpovědi. Myslím si také, že darwinista a křesťan by se společně mohli divit tomu, jak to, že jiným lidem chybí zvědavost a touha zjisti, jaké jsou správné odpovědi na některé uchvacující problémy. Mezi zajímavé otázky patří například:

• Jaký je původ designu v živé přírodě?
• Jak vznikl člověk?
• Je člověk altruista nebo je sobec?
• Jak vzniklo já a co se s ním stane po smrti?
• Jaký je původ morálky?
• Co je dobré dělat, když chceme být šťastní?

Křesťan a darwinista by se ale nicméně těžko shodovali na metodě jak otázky vyřešit. Metody, které by navrhl darwinista by byli vědeckými metodami, kdežto návrhy křesťana by zahrnovaly řešení jako „podívám se do knížky pouštního kmene z doby bronzové“, „teď zapojím trochu fantazie“ nebo „je to tak, jak chci aby to bylo“.

Řešení abstraktního problému zda je darwinismus náboženství, jak se mi zdá, spočívá ve skutečnosti na řešení mnohem specifičtějšího problému: „stačí fakt, že darwinismus odpovídá na otázky, na které před tisíci lety odpovídalo pouze náboženství k tomu, abychom tvrdili, že je darwinismus náboženstvím?“. Osobně se domnívám, že když přihlédneme k tomu, že náboženství při jejich řešení používalo úplně jiné metody a že na ně navíc odpovídalo bez vyjímky nesprávně, pak je soud jasný: darwinismus není náboženství.

Darwinismus je světonázor

Zbývá tedy otázka, co je darwinismus, když není náboženstvím. Křesťané by možná stále chtěli tvrdit, že fakt, že darwinismus řeší podobné otázky stačí k tomu, aby byl pokládán za náboženství. Není to sice první definice náboženství, která člověka napadne, ale křesťan by mohl být ochotný schválně změnit definici náboženství tak, aby byl darwinismus náboženstvím. Katolický křesťan by například mohl tvrdit, že náboženství je soustavou přesvědčení obsahujících odpovědi na nejhlubší lidské otázky, které člověku poskytují základní kognitivní orientaci ve světě. Podle takové definice by darwinismus určitě mohl být náboženstvím. Co je rod náboženství a jaké jsou některé konkrétní druhy by pak ukazoval Obr. 1:

Problém s definicí uvedenou výše je jeden a je celkem důležitý. Pro to, co jsme si zde definovali jako náboženství už dlouho existuje zažitý termín a to totiž termín „světonázor“. Pokud si navíc uvědomíme, že např. „katolické křesťanství“, které skutečně existuje v hlavách konkrétních katolických křesťanů má charakter světonázoru, pak zjistíme, že darwinismus vůbec není zvláštním případem náboženství. Spíše to bude tak, že konkrétní na náboženství založené světonázory budou zvláštními případy světonázoru. Rod světonázoru a některé jeho konkrétní druhy jsou na Obr. 2

Když si podržíme v paměti to, na co často zapomínáme – tj. že existuje slovo „světonázor“, pak nalezneme dobrý důvod, proč je tvrzení „darwinismus je náboženství“ nesprávné. Jak se případy "darwinismus je náboženství" a "katolické křesťanství je světonázor" liší ukazuje Obr. 3

Zdá se mi, že existuje dobrý způsob jak kontroverzní tvrzení "darwinismus je náboženství" upravit tak, abychom zároveň nepřišli o nic z toho, co jsme doopravdy chtěli tvrdit a zároveň tak, aby s naším tvrzením neměl nikdo problém souhlasit. Umírněnější a mnohem správnější obdoba skandálního ruseovského odhalení „darwinismus je náboženství“ je banální „darwinismus je světonázor".

EDIT: Na článek reagovali Filip Tvrdý v blogpostu Blahoslavení, kdož uvěřili a Jiří Stodola v textu Darwinismus a náboženství.