Jak předcházet tragédii obecních statků?

ÚVOD

Pokud jde o řešení ekologických problémů, máme tendenci hledat je u odborníků na ekologii a životní prostředí. Na této tendenci není nic tajemného - víme že cukrář vyrábí cukrlata, že zedník staví zdi a od ekologa tak oprávněně očekáváme, že vyřeší ekologické problémy. Ekonomové by pro nás byli v ekologických otázkách naopak nejspíše až naší poslední volbou. Podle běžné představy ekonomové celé bohatství neživé ale i živé přírody redukují na pouhé zdroje. Tento pragmatický přístup ke kráse přírodního světa prý přitom podporuje kořistnictví a nemůže tak být řešením ekologických problému, protože je jejich příčinou. Podle lidové představy tvoří ekologičtí aktivisté a ekonomové dva nepřátelské tábory s odlišnými morálními profily - zatímco první káží ohleduplnost k životnímu prostředí a skromnost, ti druzí přírodu ničí a podporují chamtivost.

Když se zajímáme o úspěchy, kterých bylo v oblasti ochrany přírody dosaženo, zjistíme, že s přínosem ekonomů a ekologických aktivistů je to přesně naopak než bychom očekávali. Idealističtí ekologičtí aktivisté nedosáhli téměř ničeho a nejhorším ekologickým problémů jako je znečišťování ovzduší jsme dokázali čelit až tehdy, když se problému chopili přízemní ekonomové a založili vědu s názvem enviromentální ekonomie, kterou např. Nordhaus se Samuelsonem považují za jednu z nejdůležitějších aplikací současné ekonomie. Patrně nejproslulejší enviromentální ekonomkou je pak Elinor Ostromová, vědkyně, které se v roce 2009 jako první ženě v dějinách podařilo získat Nobelovu cenu za ekonomii (jejich 63 předchůdců byli bez vyjímky muži). Nobelova nadace přitom ocenila její mnohaletý výzkum, který se věnoval tzv. tragédii obecních statků (tragedy of commons). Právě tomuto tématu bych se ve své práci rád věnoval.

V teoretické části bych rád představil klasický text Gerretta Hardina The tragedy of the commons z roku 1968 a ukázal, že racionální rozhodování mnoha ekonomických agentů může ve specifických situacích vést nikoliv ke společnému dobru, ale k ekonomické a ekologické katastrofě. Vysvětlím také, že těmito specifickými situacemi jsou situace, které zahrnují jednání, jenž je zatížené tzv. externalitami.

V praktické části ukážu, že popis mechanismu vzniku tragédie obecních statků dobře popisuje mechanismus vzniku některých palčivých ekologických problému jako je rozšiřování pouští, nedostatek vody v suchých oblastech, nadměrný rybolov nebo ústup deštných pralesů. Představím také čtyři možné návody na to, jak tragédii předcházet - (1) apelovat na morální cítění lidí využívající obecní statek, nebo obecní statek (2) zestátnit, (3) zprivatizovat nebo (4) převést do komunálního vlastnictví.

1 TEORETICKÁ ČÁST

1.1 Racionální rozhodování agentů nutně vede k tragédii obecných statků

Chytlavé slovní spojení "tragédie obecních statků" poprvé použil biolog Garrett Hardin v kratičkém článku The tragedy of the commons: The population problem has no technical solution; it requires a fundamental extension in morality z roku 1968, který vyšel v nejprestižnějším světovém vědeckém časopise Science. V tomto článku jev ilustroval na příkladě obecních pastvin a snažil se popsat, proč pastviny, které jsou obecním majetkem trpí přepásáním. Navrhl, abychom si představili vesnici, ve které krom soukromých pastvin existují i tzv. obecní pastviny (commons), na kterých může pást svůj vlastní dobytek kdokoliv. Vycházel přitom z analýzy ekonomického rozhodování jednotlivého člověka, který uvažuje, zda své stádo pasené na obecní pastvině rozšířit. Napsal:

Jakožto racionální bytost se každý majitel krav snaží maximalizovat svůj užitek. Explicitně nebo implicitně, více nebo méně vědomě se ptá: „Jaký to pro mě bude mít užitek, když na pastvu přidám jeden kus dobytka?“ Tento užitek má pozitivní a negativní komponentu:

(1) Pozitivní komponentou je funkce výnosu z jednoho zvířete. Protože majitel krávy obdrží veškerý zisk z prodeje zvířete navíc, pozitivní užitek se blíží +1.

(2) Negativní komponentou je funkce zvýšeného přepásání, které další zvíře způsobuje. Protože však efekt přepásání sdílí všichni majitelé krav, negativní užitek pro kteréhokoliv majitele krav, který se rozhoduje, je pouze zlomek -1.

Sečtením obou komponent částečného užitku racionálně uvažující majitel stáda zjistí, že neprohloupí, rozšíří-li své stádo o další zvíře. A o další. A o další... K tomuto závěru dojde i každý další majitel, který sdílí obecní pastvinu. A v tom spočívá ta tragédie. (…) Všichni zúčastnění uhánějí vstříc své zkáze, přičemž každému jde o co největší osobní zisk ve společnosti, jež věří ve svobodné zacházení s obecním majetkem. Svobodné kořistění společného majetku přináší zkázu všem.

Racionální odpověď na otázku, zda stádo na obecní pastvině rozšířit tedy podle Hardina zní „rozhodně ano!“. Tragédie obecní pastviny pak spočívá v tom, že k ní dochází nutně - každý racionální ekonomický agent (každý majitel dobytka) bude své stádo na obecní pastvině rozšiřovat tak dlouho, dokud se obecní pastvina nepromění v pustou bahnitou pláň.

1.2 Tragédie obecních státu má příčinu v selhání trhu způsobeném externalitami

Mikroekonomie se jako vědecký obor etablovala, když Adam Smith v roce 1776 publikoval své Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V této knize použil slavnou metaforu „neviditelné ruky trhu“, ruky která člověka, jež sleduje své sobecké cíle neodvratně vede k přispívání ke společnému dobru. I Adam Smith přitom věděl, že trh takto nefunguje vždy a že sledování sobeckých zájmů někdy nevede k dosažení společného dobra - v ojedinělých případech může vést působení trhu ke katastrofě. Příkladem takové situace je právě situace sobeckých majitelů krav, kteří neodvratně decimují obecní pastvinu.

Podle ekonomů mají mnohé z ekonomických aktivit, které vedou k nepříjemným důsledkům společné to, že jsou zatížené tzv. externalitami. Podle slovníčku pojmů v Ekonomii Samuelsona a Nordhause jsou externality:

aktivity, které přinesou užitek či újmu ostatním a to bez toho, že by za ni dané subjekty platily, nebo byly za újmu kompenzovány. Externality vznikají v situacích, kdy se soukromé náklady a přínosy nerovnají společenským nákladům a přínosům. Člení se na kladné a záporné externality, resp. vnější kladné úspory a vnější záporné úspory^..

Jak jsme si ukázali v dlouhé citaci z Hardinova textu, majitel dobytka, který se rozhoduje, zda své stádo na pastvě rozšířit vlastně provádí analýzu nákladu a výnosů. Jak píše sám autor, další kus dobytka na zatím nespasené obecní pastvě majiteli přinese nenulový soukromý výnos (v podobě masa nebo mléka, které kráva z trávy vyrobí) a de facto nulový soukromý náklad.

Když se ale podíváme na definici externalit, zjistíme v čem spočívá problém. Další kus na pastvině majiteli sice přinese nulový soukromý náklad, společenský náklad ale rozhodně nulový není. Tráva, kterou vlastnili všichni je pryč a proměnila v maso nebo mléko. Maso nebo mléko ale už nevlastní všichni, nýbrž jen majitel té konkrétní krávy. Ti, kteří přišli o trávu ale nejsou majitelem krávy nijak kompenzováni – jde o klasický případ externality.

Když se nad problémem zamyslíme ještě hlouběji narazíme na další problém. Nejde jen o to, že lidé, kteří by mohli pást na obecní pastvině nedostávají kompenzaci od lidí, kteří trávu spásají. Fakt, že majitel krav nenese všechny skutečné náklady vede k tomu, že cena masa a mléka je nižší, než by ve skutečnosti měla být, což vede k tomu, že lidé jsou ochotni nakoupit více mléka a masa. Tento tlak pak vede majitele krav k ještě většímu rozšíření stád a tragédie obecních statků se jen prohlubuje.

2 PRAKTICKÁ ČÁST

2.1 Tragédie obecních statků v praxi

Příklad se kterým jsem až doposud pracoval, tj. chov krav na obecních pastvinách, asi sotva kdo pokládá za palčivý ekologický problém současnosti. S takovou výtkou vřele souhlasím a je třeba upozornit, že prozatím jsme se snažili pouze porozumět mechanice tragédie obecních statků a to tak, že jsme si důkladně představili klasický Hardinův příklad.

Závažných ohrožení životního prostředí, které tragédie obecních statků může způsobit je nepřeberné množství. Jde například o vyčerpání sdílených vodních zdrojů v suchých oblastech, zánik pralesů v důsledku mýcení, žďáření a nadměrné těžby dřeva, nadměrný rybolov, pytláctví způsobující vyhynutí vzácných druhů nebo rozšiřování pouští způsobené spásáním vegetace na územích jejich hranic.

2.2 Čtyři možné způsoby řešení tragédie obecních statků

V praktické části bych především rád představil čtyři klasické návrhy řešení problému obecních statků, které mají pomoci předejít jejich tragédii. Jeden z návrhů bude enviromentalistický a tři další budou návrhy enviromentální ekonomie. Zatímco enviromentalistický návrh bude spočívat v pokusu o morální obrodu a překonání lidského sobectví, tři návrhy enviromentální ekonomie mají společné to, že se (po vzoru Adama Smitha) pokouší využít přirozený lidský sklon ke sledování sobeckých cílů a využít ho k dosažení společného dobra.

Je přitom vhodné připomenout si, jak vlastně vypadá klasická podoba ekonomického řešení problému externalit. Nejefektivnější způsob, který enviromentální ekonomové navrhli spočívá v tzv. internalizaci externalit. Jde v podstatě o snahu udělat ze společenských nákladů náklady soukromé. Majitel krav při analýze nákladů a výnosů zjišťuje, že soukromé náklady na rozšíření stáda na obecní pastvině jsou téměř nulové a tento poznatek je základem jeho rozhodnutí stádo rozšířit. Nejlepší způsob jak jeho rozhodnutí stádo rozšířit zvrátit spočívá v tom, že ho donutíme nést společenské náklady, které jeho krávy na obecní pastvině způsobí. Jak je zřejmé, v jádře všech řešení enviromentálních ekonomů bude, že obecní pastvina se musí stát majetkem, který bude mít někdo ve vlastnictví.

2.3 Řešení 1: Majitelé dobytka se musí začít chovat morálně

Podle některých lidí je moderní člověk v mravní krizi. Zatímco naši předkové prý byli vždy ochotni se s ohledem na přírodu uskromnit, moderní člověk ji bezohledně drancuje když se žene za luxusem, který nepotřebuje. Místní pobočka organizace Greenpeace ve vesnici z Hardinova příkladu by přepásání obecní pastviny mohla řešit tak, že by vytiskla nějaké letáky. Mohla by taky uspořádat „Demonstraci proti chamtivosti majitelů dobytka“ a nebo napsat filozofickou esej, ve které by se ukazovalo, že trvale udržitelné spásání obecní pastviny je podle etiky novou mravní povinností každého osvíceného majitele krav. Že by takové počínání bylo vzhledem ke změně chování majitelů krav zoufale impotentní je dle mého názoru samo sebou evidentní a není tak potřeba je nějak dokládat.

2.4 Řešení 2: Obecní statek je třeba zestátnit

Podle méně naivních environmentalistů a podle špatných ekonomů je třeba obecní statek převést do majetku státu, protože jedině silný stát dokáže zabránit jeho drancování. Státní úředník by pak měl určit jak moc může být zdroj využíván a kolik se za jeho využívání bude platit. Na příkladě obecní pastviny by to znamenalo, že úředník určí kolik kusů dobytka se bude moct pást a kolik za pastvu majitel dobytka zaplatí. Externalita by tak byla internalizována prostřednictvím fixních poplatků, které by majitelé dobytka platily státu. Mezi proponenty této myšlenky patřil i samotný Gerrett Hardin, který se domníval, že svobodné rozhodování racionálních ekonomických agentů vede k tragédii obecních statků nevyhnutelně a tvrdil, že:

pokud má být v přelidněném světě zabráněno drancování, lidé musí být ovlivněni korektivní silou, která se nachází mimo jejich duši, „Leviatanem“ abych použil Hobbesův termín.

Za tímto názorem stojí hobbesovské přesvědčení, že člověk je z přirozenosti sobecký a že ke kooperaci může být donucen pouze silou. Právě silný stát má lidi donutit, aby se zdroji hospodařili trvale udržitelným způsobem. V praxi by státní úředník např. mohl kontrolovat, zda rybáři nepřekročili povolený počet ulovených ryb, nebo by mohl řídit přírodní rezervaci a omezovat počet antilop, které bude možné ulovit.

Obecným argumentem proti řešení znárodněním je, že přeceňuje schopnost byrokratů odhadovat, jaké řešení je optimální (jak zjistit kolik ryb se bude moc ulovit?) i schopnost vlády vymáhat dodržování pravidel a odhalovat jejich překročení. Státní správa znárodněných obecních statků je tak personálně a finančně náročná, jejich rozhodnutí nemusí být optimální a nemusí být ani příliš efektivní ve vymáhání dodržování pravidel.

2.5 Řešení 3: Obecní statek je třeba privatizovat

Podle názoru další skupiny autorů je třeba obecní statky privatizovat. V případě obecních pastvin by to znamenalo pastvinu znárodnit a pak ji buď prodat do soukromých rukou, nebo rozdělit na části a ty přidělit majitelům dobytka. Výsledkem tohoto zákroku by měl být vznik jasných majetkových práv. Externalita v podobě přepásání by se pak „ztratila“ protože přepásáním vlastní pastviny by majitel pastviny škodil pouze sám sobě a tato škoda by tak byla součástí jeho účetnictví.

Podle Ostromové však není vůbec jasné jak privatizovat jiné obecní statky než je půda nebo les. Problém by například nastal v situacích, kdy například více zemědělců sdílí vodní zdroj. Podobný problém nastává u mořského rybolovu – jak by bylo možné privatizovat hejna ryb?

2.6 Řešení 4: Obecní statek je třeba převést do komunálního vlastnictví

Čtvrtou alternativou je alternativa Elinor Ostromové, která za své výzkumy v oblasti obecních statků získala v roce 2009 Nobelovu cenu. Ta tvrdí, že autoři, kteří se domnívají, že trh nebo stát jsou všelékem, který problém obecních statků snadno vyřeší celý problém zjednodušují. Oproti Hardinovu názoru, že tragédie obecních statků je nevyhnutelná věří, že lidé jsou schopni tragédii zabránit tak, že si jako komunita stanoví pravidla a vymůžou si jejich dodržování. Obecní statek tak není třeba znárodnit nebo privatizovat, stačí když se stane komunálním vlastnictvím.

V případě obecní pastviny by měla za to, že samotní majitelé dobytka na základě svých zkušeností nejlépe určí kolik kusů dobytka komunální pastvina uživí a že ve srovnání se státním úředníkem budou také mnohem účiněji odhalovat a sankcionovat podvodníky. V případě malé komunity je trestem za podvod už ztráta sociálního statutu, když se o podvodníkovi rozkřikne že je podvodníkem. Tato metoda je také méně nákladná než metoda zestátnění, protože správu komunálního majetku vykonávají samotní majitelé dobytka a ušetří se tak všechny výdaje na plat úředníka a ostatní náklady. Řešení prostřednictvím komunálního vlastnictví od státu vlastně nevyžaduje více než efektivně fungující soudy, které by řešily situace, které nedokáže řešit komunální arbitr.

Případ dobře fungujícího komunálního vlastnictví popisuje Matt Ridley:

Poblíž španělské Valencie se na 15000 farmářů dělí o vodu z řeky Turia podle pravidel, která jsou stará nejméně 550 a možná ještě více let. Každý farmář, když na něho přijde řada, odčerpá ze zavlažovacího kanálu tolik vody, kolik potřebuje, a pečlivě s ní hospodaří. Od podvádění ho odrazuje pozorný dohled jeho sousedů žijících po proudu a proti proudu kanálu. Pokud dojde ke sporu, odvolají se farmáři k soudu Tribunal de las Aguas, který se schází ve čtvrtek ráno před apoštolským portálem valencijské katedrály. Záznamy z jeho jednání, jež se dochovaly nepřetržitě od 15. století, dokazují, že ke sporům dochází zřídka.

Instituce přitom nefunguje jen v Evropě, ve skutečnosti je úspěšná ve všech koutech světa. Mezi další Ridleyho příklady patří lov humrů v americké státě Maine, připouštění ovcí na severoanglickém vřesovišti Pennie moors, správu některých japonských a švýcarských lesů, příbřežní rybolov u tureckého města Alanya, nebo tři pečlivě obhospodařované pančajáty v severoindickém okrese Kumaon.

ZÁVĚR

Kontroverze, kterou jsme se zabývali především spočívá v otázce, jaké řešení nejlépe předchází tragédii obecních statků. Práce uveřejněné před rokem 1990, tj, v době před publikací Governing the Commons: The evolution of institutions for collective action Elinor Ostromové se hlásily buď k řešení prostřednictvím privatizace nebo k řešení prostřednictvím znárodnění. Je zřejmé že rozhodování mezi těmito dvěma alternativami muselo být ideologicky zatížené. Lze očekávat, že američtí republikáni hájili spíše řešení prostřednictvím privatizace, kdežto demokraté pravděpodobně navrhovali znárodňování a otázka obecních statků tak byla spíš politickým než technickým problémem. Jedním z přínosu Ostromové bezpochyby bylo to, že diskuzi o obecních statcích přivedla od ideologie zpět k faktům. Novou masivní evidenci pro užitečnost komunálního vlastnictví obecních statků z oborů na hranici antropologie, etnografie a enviromentální ekonomie, ale také experimenty založené na teorii her nebylo možné ignorovat.

Když se ohlédneme zpět, všimneme si, jak nepřiměřeně pesimistický byl vlivný Hardinův názor, že tragédie obecních statků je nevyhnutelná. Králi Oidipovi se v nejslavnější řecké tragédii přes veškeré jeho racionální úsilí o změnu svého osudu nepodařilo vyhnout naplnění proroctví, které předpovědělo, že zabije svého otce a vyspí se se svou matkou. Podobně Hardin prorokoval: pokud se člověk rozhodne vlastnit obecní statky společně s jinými lidmi, dospěje k tragédii a nezáleží přitom na tom, jak moc se bude pokoušet svůj osud díky svému rozumu změnit. Názor Ostromové je nejenom mnohem optimističtější ale také bližší pravdě – lidé jsou ochotni vzájemně spolupracovat a jsou ochotni chovat se k jiným hezky a spravedlivě třeba už jen proto, aby si o nich druzí nemysleli nic špatného. Je až s podivem, jak snadno podlehla celá generace diskutujících Hardinovu skandálně pesimistickému názoru na lidskou schopnost vzájemně se domluvit.