Když jsem se ještě relativně nedávno hlásil ke katolické církvi, nebyl pro mě ateismus (v podobě v jaké jsem se s ním setkával) opravdovou alternativou. Domnívám se, že i obecně platí, že jeden z důvodů, proč věřící křesťané nejsou ochotní přemýšlet o křesťanství s odstupem a skutečně objektivně zhodnotit argumenty ateistů je ten, že ateismus zdánlivě nenabízí alternativní světonázor.
Ateismus versus naturalismus
Na první pohled se zdá, že ateisté jsou pouze záškodníci, kteří boří domeček teismu a sami žádný vlastní domeček nestaví. Křesťan se pak chtě-nechtě musí domnívat, že alternativa křesťanského světonázoru je nihilistickou alternativou absence světonázoru. Pak se ale nelze divit, že možnost zabývat se ateismem není pro křesťana dvakrát lákavá. Kdo by také chtěl žít bez světonázoru a ignorovat otázky jako „odkud pocházíme?“, „kdo jsme?“, „jaký je původ morálky?“, „co je to láska?“, nebo „jaký je smysl života?“. Zdá se mi ovšem, že chápání ateismu jako čirého popírání a jako absence světonázoru není pravdivé a že zde jde pouze o nepříjemný projev zhoubnosti despotické vlády slova nad lidským myšlením.
„Ateismus“ není z etymologického hlediska skutečně nic jiného než „neteismus“ a v tomto smyslu není divu, že ateisté jsou pokládání za pouhé bořitele. Negativitu slova "ateismus" v tomto smyslu nelze oddiskutovat. V rozporu s intuicí se ale ateisté krom boření věnují také stavění a dokonce takovému stavění věnují nesrovnatelně více času než boření. Staví totiž domeček naturalistické vědy, ve které se může kdykoliv a třeba i na přechodnou dobu ubytovat - ať už je to teista pochybující nebo bývalý. Alternativou teismu tedy proti původní intuici není bezdomovectví, ale přestěhování se z jednoho domečku do jiného. Zdá se mi, že jedna z nejlepších věcí, kterou bychom pro diskuzi o teismu a ateismu mohli udělat je prostě přejmenovat spor mezi teisty a ateisty na spor mezi supernaturalisty a naturalisty. Pak by bylo jasné, že i ateismus přednáší pozitivní světonázor.
Na rozlišení "naturalismus - supernaturalismus" je mnohem jasněji vidět, v čem se teisté a ateisté shodnou, v čem se neshodnou a proč ateismus není prosté popření teismu. Na první pohled to vypadá trochu nesmyslně, ale ve skutečnosti je teismus nejspíše jakýmsi rozšířením ateismu. Zavádějící etymologie slov „teismus“ a „ateismus“ nás ovšem nevyhnutelně vede k mnoha zbytečným nedorozuměním. Především toto zastaralé rozlišení zapřičiňuje zbytečnou zlou krev a zakrývá vše, v čem spolu teisté a ateisté souhlasí. Teisté (a zvykejme si na to: supernaturalisté) i ateisté (rozumějme: naturalisté) spolu souhlasí v existenci vnějšího světa a souhlasí s tím, že je možné popisovat ho pomocí nástrojů přírodních věd. Teismus (supernaturalismus) není s ateismem (naturalismem) v logickém rozporu, spíše je vhodné ho chápat jako rozšíření naturalismu. Naturalisté tvrdí jisté věci, supernaturalisté s nimi souhlasí a ještě něco přidávají.
Co nové rozlišení znamená pro diskuzi?
Pokud nové rozlišení přijmeme, vyjasní se nám, že nejlepší otázka, kterou může teista s ateistou řešit je otázka, zda máme důvody pro to pokládat naturalismus za omezenou a slabou teorii která leccos nezvládá vysvětlit. To konkrétně znamená hledat důvody, proč je nutné postulovat supernaturální bytosti nebo věci (bohy, anděly, zlé duchy, životní sílu atd.). Abstraktní a obtížná otázka po existenci Boha se tak může přeměnit v konkrétní otázku po silných a slabých stránkách naturalistických a supernaturalistických vysvětlení přirozených jevů jako je např. evidentní výskyt důmyslného designu v živé přírodě. Od supernaturalistů pak taková diskuze předpokládá ochotu dobře se seznámit s naturalistickými vysvětleními těchto jevů. Jejich kritika by měla vycházet z dobré znalosti třeba alespoň jedné populární knihy např. o evoluční biologii.
Dvojice slov „naturalismus“ a „supernaturalismus“ také lépe ukazuje co ve sporu je nulová hypotéza. Dvojice „teismus“ a „ateismus“ nesprávně implikuje, že je zde jakési základní přesvědčení jménem „teismus“, proti kterému vystupuje popírající „ateismus“. To je nesprávná implikace, protože obecně platí zásada, že kdo tvrdí něco pozitivního (např. „Bůh existuje“), ten také nese důkazní břemeno. Oproti tomu jde v případě druhé pojmové dvojice jasně vidět, že „naturalismus“ obsahuje jakýsi komplex tvrzení, na kterém se všichni shodnou a který někteří lidé pouze druhotně rozšiřují v „supernaturalismus“, což je dobře vyjádřeno předponou „super-“. Zde je tedy jasné, kdo přednáší pozitivní tvrzení nad rámec obecné shody a na kom leží břemeno dokazování.
Vedlejším výhodným důsledkem pro ateisty (a skeptiky) je, že mezi supernaturalisty takříkajíc „spadnou“ i lidé, které by bylo obtížné pokládat za klasické teisty. V tomto smyslu jsou supernaturalisty také ateisté, kteří jsou buddhisty, ateisté kteří věří v neosobní transcendentní energii nebo ateisty, kteří věří na telepatii, komunikaci s duchy předků atp. V tak ateistické zemi jako je Česká republika je argumentace proti teismu ve srovnání s jinými zeměmi do jisté míry zbytečná. O to prospěšnější je ale právě naturalistická argumentace proti pseudovědě a víře ve „vyšší sílu“ nebo v osobní nesmrtelnost.
-
