Elevatorgate: Dawkinsův omyl

V Los Angeles dnes začala velmi populární skeptická a ateistická konference The Amazing Meeting 2011. Letošní setkání má přitom poněkud pikantní příchuť. Málokterý skepticky, ateisticky nebo naturalisticky orientovaný blogger si totiž během posledních tří týdnů odepřel vyjádřit se k tzv. "aféře Elevatorgate", která zachvátila blogosféru a rozdělila skeptické hnutí do dvou nesmiřitelných táborů.

Na konferenci mají se svými příspěvky vystoupit mimo jiných i oba hlavní aktéři aféry – Richard Dawkins a Rebecca Watsonová. Situace je relativně vypjatá a někteří příznivci Watsonové dokonce vyzývají k bojkotu Dawkinsovy sobotní losangeleské přednášky. Samotná Watsonová, která situaci komentuje spíš klidně a s humorem, v jednom z vyhrocenějších vyjádření označila Dawkinse za minulost a nikoliv za budoucnost ateistického hnutí.

Rebecca Watsonová: About Mythbusters, Robot Eyes, Feminism, and Jokes

Celá aféra vznikla, když zakladatelka serveru Skepchick Rebecca Watsonová uveřejnila dne 20. 6. vlog, ve kterém popisuje jistou nepříjemnou zkušenost z konference v Dublinu.

Na konferenci přednesla přednášku o implicitním sexismu v ateistickém hnutí a svůj den zakončila s přáteli na baru v hotelu, ve kterém byli účastníci ubytováni. Ve čtyři ráno se rozhodla jít spát, rozloučila se s přáteli a nastoupila do výtahu, přičemž ji do výtahu následoval neznámý muž. Muž se na ni později během jízdy obrátil a řekl:

"Nechápejte mě špatně, ale připadáte mi velmi zajímavá a chtěl bych si s vámi popovídat. Nechtěla byste si dát v mém pokoji kávu?"

.V další části videa potom Rebecca Watsonová popisuje nepříjemné pocity, které v ní tato nabídka v této konkrétní situaci vyvolala a doporučuje mužům, aby pokud možno takové nabídky v podobných situacích nepřednášeli. Alespoň tedy pokud nechtějí ženu vyděsit.

Z kontextu je docela zřejmé, že o celé situaci se Rebecca Watsonová ve vlogu zmínila jen mimochodem a to kvůli komice a ironii která je v jejím základu - totiž že posluchač její přednášky o implicitním sexismu ji učinil implicitní sexuální návrh.

Zveřejněné video bylo ateistickou a skeptickou komunitou (z mě docela nepochopitelných důvodů) přijato velmi negativně. Watsonové byly v nesouhlasných komentářích podsouvána absurdní zobecňující tvrzení, jako že „všichni muži jsou násilníci“, byla obviňována z iracionalismu, alarmismu, nepřátelství vůdčí mužům, z paranoie a nevyjasněného vztahu k vlastní sexualitě. Nejčastější reakci bylo vyjádření nepochopení, proč si Watsonová myslí, že se ji stalo něco špatného, když by ji mělo naopak lichotit, že o ni nějaký umaštěný opilec nad ránem projevil zájem. V současnosti se video na YouTube líbí 709 uživatelům a nelíbí se celkovému počtu 3239 uživatelů.

Teprve tato negativní reakce, která Watsonovou překvapila, nakonec vedla k rozsáhlé diskuzi o abstraktnějších tématech misogynie, sexismu a implicitního šovinismu v rámci ateistického a skeptického hnutí, které nebyly námětem původního vlogu.

Dawkinsova reakce na blogu Pharyngula

Nejdůležitější událostí celé aféry kolem zveřejněného videa jsou ale reakce uživatele s přezdívkou „Richard Dawkins“, který přispěl do diskuze pod článkem biologa PZ Myerse. Ten na svém populárním blogu Pharyngula zveřejnil odkaz na vlog Watsonové.

Ve svém prvním komentáři se Dawkins pokusil příběh Rebeccy Watsonové zesměšnit, když rétoricky konfrontoval banálně působící znepokojení z pozvání na kávu se závažným utrpením žen v muslimských zemích, které jsou obětmi domácího násilí a všemožného omezování osobních svobod. Dawkins stručně řečeno tvrdil, že Rebecca Watsonová nemá proč fňukat, protože na světě se dějí mnohem horší věci.

V druhém příspěvku Dawkins svůj názor upravuje: Rebecca Watsonová by měla zmlknou, nemá si co stěžovat, protože ji nikdo fyzicky nenapadl. Šlo prý pouze o slova, která nemohou působit žádnou opravdovou újmu. Nakonec Dawkins tvrdí, že úroveň její možné újmy je asi tak srovnatelné s újmou způsobenou pohoršením, které Dawkins cítí v situaci, kdy si k němu do výtahu přistoupí někdo, kdo žvýká žvýkačku.

Dawkinsovy komentáře v diskuzi následovalo množství příspěvků různých uživatelů, kteří vyjadřovali neochotu věřit, že komentáře tak pochybné argumentační kvality jsou skutečně dílem Richarda Dawkinse. Autenticitu těchto příspěvků ale později autor blogu PZ Myers oficiálně potvrdil.

Dawkinsovi se prostřednictvím zpochybnění reálnosti nebezpečí sexuálního násilí podařilo urazit své fanoušky jak mezi obětmi znásilnění a pokusů o znásilnění, tak i mezi příbuznými a přáteli těchto obětí. Fanoušci mu adresovali otevřený dopis s žádostí o omluvu. Jiné z Dawkinsových fanynek zásadně nesouhlasí s jeho přesvědčením, že misogynie a sexismus v ateistickém hnutí jsou jen okrajovým pseudoproblémem a toto Dawkinsovo přesvědčení pokládají za projev přizíravosti k jiným než vlastním problémům.

Proč jsem z toho všeho smutný

Upřímně řečeno je pro mě celá aféra docela velikým osobním zklamáním, protože je to poprvé, kdy v nějakém sporu nejsem na straně samotného Richarda Dawkinse a kdy jsem "pouze" na straně jeho obdivovatelů. Musím se přiznat, že k Dawkinsovi mám opravdový (byť platonický) citový vztah a že ho považuji jednoho ze dvou autorů, o kterých můžu říct, že mi doslova změnili život. V tomto případě navíc nejde o nesouhlas s něčím, co by tvrdil v nějaké staré knížce, nýbrž jde o vyjádření, která jsem sledoval v reálném čase.

Bojím se, že Dawkins pro tentokrát příliš jednoduše přepnul do protifeministického módu, kterým je ostatně vybaven každý správný naturalista. Zdá se mi, že je zde třeba rozlišovat. Jedna věc je dělat si legraci z uřvaných feministek z humanitních fakult, které se hlásí k nějaké směšné teorii sociální konstrukce gendru a které kážou radikální změnu společnosti. Něco jiného je ale zlehčovat tvrzení žen, které vedou význačné skeptické a naturalistické blogy pro ženy a dívky a které nekritizují situaci ve společnosti obecně, nýbrž pouze situaci uvnitř samotného skeptického a ateistického hnutí. Toto hnutí by navíc mělo podobná upozornění přijímat s nadšením, neboť se rádo ohání tím, že je ve věcech emancipace eticky napřed a často kritizuje naboženství a především islám kvůli podřadnému postavení žen v muslimském světě.

Na celé aféře mě zarmoutila i reakce celé komunity, kterou pokládám nejen za osobní ale i za intelektuální selhání množství jednotlivců. Pomalu si začínám zvykat na novou představu, že skeptické, ateistické a naturalistické hnutí nejspíš není tvořeno jen sympatickými a citlivými lidmi, ale že se k němu pravděpodobně hlásí i určité množství oživlých karikatur vědců z lidové představivosti, tj. sociálně imbecilních podivínů bez schopnosti empatie, kteří nejsou schopni rozlišovat sociální situace.

Právě neschopnost rozlišovat sociální situace a absence empatie je podle mě příčinou negativních reakcí na původní video Rebeccy Watsonové, které si jinak přímo říká o lidskou účast a pochopení. Jen stručná rekalpitulace historky pro připomenutí: Žena a muž sami ve výtahu. Situace se neodehrála ve dvě odpoledne kdy je člověk čilý, nýbrž ve čtyři v noci kdy je člověk už dost unavený. Muž ji nepozval na bar v přízemí, který byl stále otevřen, ale pozval ji na svůj pokoj. Pozvání neproběhlo ve světlé široké chodbě nedaleko dalších lidí, nýbrž v uzavřeném výtahu. Nepozval ji muž kterého zná, nýbrž nějaký cizí muž, který ji pronásledoval do výtahu. A nakonec - Watsonová byla v situaci, kdy byla sama v cizím městě a v cizí budově. I sociálnímu imbecilovi krom toho dojde, že užití uvození „Nechápejte mě špatně, ale...“ je stejně „sofistikovaně neprůhledné“ jako podobné uvození „Nejsem rasista, ale...“ kterým se autor automaticky sebeobviňuje nejen z rasismu, ale i z lhářství ještě předtím, než se dostane k druhé částí souvětí.

Reakce komunity je dle mého názoru i intelektuálním selháním. Shodou okolností je to právě mezi naturalisty a ateisty tolik oblíbená evoluční psychologie, která nám dokáže vysvětlit skrytou racionalitu zdánlivě iracionálního chování jako je záchvat úzkosti u ženy nacházející se uprostřed evropského velkoměsta 21. století.

Je totiž dost možné, že po dobu tisíců let naší evoluční historie, kdy se utvářela naše psychická konstituce měla většina z žen, které se staly našimi pra-matkami se znásilněním osobní zkušenost. Evoluční logice by nijak neodporovalo (právě naopak), kdyby se v lidském genofondu rozšířila adaptace proti znásilnění, které by mohly mít např. podobu specifických obav či představ a úzkostných citových reakcí na tyto obavy (další možné hypotézy: David M. Buss, s. 340-348).

Pokud by byly ženy vybaveny takovou adaptací proti znásilnění, pak by emoční reakce na situaci z historky nemusela podobná rozmrzelosti, kterou cítíme, když jsme ze staré školy a když vidíme někoho žvýkat žvýkačku. Mnohem spíš by naše citová reakce připomínala děs, který cítíme, když nám někdo začne vážně vyhrožovat zabitím. Naturalisté a fanoušci evoluční psychologie by měli být první, kdo by měl mít pro racionalitu emočních reakcí alespoň pochopení. Stejně tak by měli být etičtí naturalisté první, kdo by měl být ochotný omezit své jednání tak, aby ženy do podobných situací zbytečně nedostával.

Tolik kritizovaný apel na muže, podle kterého by pokud možno měli omezit předkládání (byť i slušně formulovaných) sexuálních návrhů v uzavřených výtazích je nejspíš hnán bohulibou snahou Watsonové vysvětlit mužům eticky matoucí situaci, ve které selhává použití jinak velmi efektivního zlatého pravidla („můžeš udělat druhému x, ale pouze v případě že bys sám chtěl, aby on/ona udělal/a x tobě“). V této konkrétní situaci totiž neplatí intuitivní pravidlo, které se nám vnucuje a které by mohli muži omylem pokládat za pravdivé: „můžeš předložit sexuální návrh ženě v nočním výtahu, ale pouze v případě, že bys sám chtěl aby ona předložila sexuální návrh tobě“. Pointa historky Rebeccy Watsonové je paradoxně vše možné, jen ne feministická, protože upozorňuje na nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími, alespoň tedy pokud jde o úzkost ze znásilnění.

Sucker Punch: O unesené princezně, která nečekala na prince a draka zabila sama

Výsledná podoba filmu Sucker Punch je povedený aprílový vtípek. Film si od prvních teaserů a plakátů budoval image neobvykle šovinistického akčního blockbusteru pro dospívající muže. Dnes, asi týden po premiéře v USA, je poměr diváků a divaček, kteří film hodnotili na IMDb 10158 mužů ku 1322 žen. Ironie spočívá v tom, že tento poměr by měl být podle obsahu filmu a jeho poselství právě opačný. Ačkoliv jde ve skutečnosti o ryze feministický film, chodí na něj (zatím) výhradně lidé, kteří jeho ideologii prakticky nemůžou přijmout.

Zack Snyder je bezmála geniální, protože se mu v podstatě nepodařilo nic menšího než to, že spoustě umaštěných slizounů prodal film, ve kterém jsou všichni muži umaštění slizouni. Když tento fakt pochopíme, může se nám vyjasnit, proč má tak skvělý film tak nízké hodnocení a proč se někteří diváci cítí napáleni. Jak by řeklo klišé: Zack Snyder svým divákům nastavil zrcadlo, které jim ukazuje cosi nepěkného. Film je recenzenty odmítán jako film pro „puberťáky“ nejspíš proto, že jeho nadšené přijetí by možná implikovalo něco tak nelichotivého, jako je dobrovolně se zařadit do jedné party s odpornými mužským postavami z filmu.

Kamil Fila tak má nejspíše pravdu, když tvrdí že "úder pod pás" (sucker punch) zde nedostává především nějaká filmová postava od jiné postavy. Dostávají ho, jak správně upozorňuje, především diváci od tvůrců. Je něco doopravdy nepříjemného na filmu, kde jsou všichni muži bez vyjímky sexistická prasata. A obzvláště je to nepříjemné v případě, že jste si původně vyrazili na film, od kterého jste očekávali zábavnou sexistickou podívanou.

Sucker Punch není jen jeden z naprostého zlomku hollywoodských blockbusterů, který prochází testem Bechdelové. Je to možná nejvýrazněji feministický film, jaký jsem kdy viděl. Jako by nestačilo, že navzdory všem konvencím jsou ve filmu alespoň dvě ženské postavy, které spolu mluví o něčem jiném, než o jiných mužských postavách. V tomhle filmu navíc ženy zjistí, že jsou v situaci, ve které být nechtějí, vezmou osud do svých rukou, samy bez cizí pomocí naplánují jak situaci řešit, spolupracují jako tým na malých krůčcích, které je třeba udělat a jsou ochotné se jedna pro druhou obětovat. To vše, ještě jednou upozorňuji na tu neobvyklost, bez jakékoliv pomoci jakéhokoliv muže. Představte si pohádku, ve které drak zajme princeznu a princezna namísto čekání na prince vymyslí precizní plán útěku a draka zabije.

Během filmu jsem byl nejvíce napjatý, když jsem se bál, aby poselství filmu nakonec nesklouzlo k nějaké konvenčnější ideologii. Ptal jsem se sám sebe: Vyvine se příběh nakonec tak, že se ukáže, že tyto dívky jsou úplně bezbranné? Bude je všechny muset nějaký muž zachránit? A odpovídal sem si: Doufám že ne! Nakonec jsem zklamaný nebyl.

[EDIT: Doporučuju naprosto vyčerpávající Trafficův kometář zde.]

Psychoanalytický dodatek

Jediná mužská postava, která není morálně úplně pochybná je postava onoho muže, který Baby Doll moudře radí, co všechno je třeba k útěku z léčebny udělat. Problém je, že tato mužská postava nemá být nejspíš žádným opravdovým mužem, nýbrž má být pouze personifikací moudrosti Baby Dollina nevědomí. Vůbec je zajímavé, že to co Baby Doll ve filmu dělá když tančí náramně připomíná jungiánskou královskou cestu k poznání vlastního nevědomí, tj. aktivní imaginaci. Nabízí se dát film do souvislosti s loňským filmem Inception, který zase pracoval s tématikou snů. Výklad snů je totiž freudiánský nástroj analogický jungiánské aktivní imaginaci. Vzhledem k tomu, že jak Zack Snyder, tak Christopher Nolan točí pro produkční společnost Legendary Pictures mě to nutí spekulovat o tom, zda oba nemají ve smlouvě předepsanou povinnou psychoanalytickou péči. Nebylo by myslím od produkční společnosti neprozřetelné k něčemu takovému své tvůrčí pracovníky nutit.

Většina mužů by mnohoženství nepovolila

Rozšířený názor na mnohoženství tvrdí, že polygamní společnost je tajným snem každého muže. Ženy prý mnohoženství naopak degraduje na pouhé předměty a připravuje je tak o lidskou důstojnost. Podle tohoto běžného názoru je zákaz polygamie způsob, jak bránit slabé ženy proti zlovůli silnějších mužů. Monogamie je pak prý výdobytek kultury, která překonala to nejhorší ze starého patriarchálního útlaku. Je ale tento populární názor doopravdy pravdivý?

Latentně šovinistický omyl

Domnívám se, že více už se plést nemůžeme. Ve skutečnosti je to totiž právě naopak. Polygamní společnost není žádným tajným snem, nýbrž opravdovou noční můrou drtivé většiny mužů. Téměř žádný by v takové společnosti žít nechtěl. Zákaz polygamie ženy vůbec nechrání, naopak je připravuje o svobodu stát se ženou jakéhokoliv muže, kterého si zvolí. Zákaz polygamie chrání téměř výhradně muže, o něco více pak muže mladé a muže s nízkým společenským postavením. Zákaz polygamie sice posiluje stabilitu celé společnosti, ale dělá tak na úkor svobody žen.

Pro svůj druhý blog jsem si téma polygamie vybral proto, že jde o jeden z nejvýraznějších příkladů toho, jak výzkumy v sociobiologii a evoluční psychologii korigují naše běžná přesvědčení o původu morálky, zákonů a politického uspořádání. Rozšířené přesvědčení o důvodu zákazu polygamie není jen pozoruhodně chybným přesvědčením, ale vypovídá také o stereotypech, kterým podléháme, když přemýšlíme o mužích a ženách. Zdá se, že nás něco nutí chybně si myslet, že pokud nějaký zákon chrání jedno z pohlaví, pak to bude pohlaví ženské.

Proč za nás stát rozhoduje o tom, v jakém manželství budeme žít?

Pokud jde o manželství, je pro běžného obyvatele Evropy na počátku 21. století poněkud obtížné si vůbec dokonale uvědomit to, že existují logické alternativy monogamního manželství a že monogamní manželství je jen jeden z možných typů manželství. Polygamie je přitom velmi obvyklá nejen v živočišné říši, nýbrž i mezi minulými a současnými lidskými kulturami.

Náš zákon polygamii zakazuje. V liberální společnosti je na místě položit si nad každým zákonem otázku, zda existují důvody pro to, aby stát omezoval prostřednictvím konkrétního zákona naši svobodu. Zákaz bigamie v českém zákonodárství ruší elementární svobodu mužů a žen vstoupit do manželského svazku s jakýmkoliv jiným mužem nebo ženou. Nejde jen o to, že si nemůžete vzít někoho, kdo už je ženatý. I kdyby se tři svobodní lidé na základě vlastního rozhodnutí rozhodli pro bigamní manželství, stát by jim toto manželství uzavřít neumožnil. Na první pohled není vůbec jasné, proč takové omezení existuje a proč o typu manželství ve kterém budeme žít rozhoduje stát a ne mi sami. Zdá se ale, že takový zákon musí kohosi chránit.

Zákaz polygamie připravuje ženy o svobodu

Legální zákaz bigamie jakoby předpokládal, že muži a ženy nejsou schopni rozhodnout v jakém druhu vztahu chtějí žít. Nabízí se otázka, koho zákaz bigamie nejvíce omezuje. Na první pohled se zdá, že omezuje především bohaté muže s vysokým společenským postavením, kteří by mohli dobře zabezpečit více než jednu ženu. Takových mužů je ovšem relativně málo.

Ve skutečnosti je především omezována svoboda všech žen. Právní zákaz bigamie znamená hlavně to, že žena nemá právo rozhodnout o tom, zda by se raději stala druhou ženou bohatého muže s výborným postavením, nebo první ženou muže z běžné nebo nízké společenské vrstvy. To je ale, jak se zdá, zásah do svobody žen, protože její výběr je zúžen jen na svobodné muže. „Která žena by se raději nestala třetí manželkou Johna Kennedyho než první manželkou šaška Boza?," cituje Matt Ridley v Červené královně řečnickou otázku jedné své kolegyně.

Je naprosto zřejmé, že povolení bigamie by nejvíce prospělo chudým ženám, které jsou nuceny žít s nezaměstnanými muži, s alkoholiky, s násilníky, s kriminálníky a s drogově závislými. Povolení dobrovolné polygamie by jistě odstranilo většinu utrpení, kterého jsou bezpochyby součástí jejich nešťastného života. Tak proč je bigamie vlastně vůbec zakázaná?

Zákaz polygamie chrání především chudé muže

Skupinu, které monogamie přináší nejvíce výhod tvoří mladí muži a obecně muži s nízkým společenským postavením. Vycházíme-li z toho, že populace je tvořena z 50-ti procent ženami a z 50-ti procent muži, pak dojdeme k jednoduchému závěru. Pokud bude mít jeden bohatý muž dvě ženy, pak to bude znamenat, že na opačné straně sociálního žebříčku bude chudý muž, který si nebude moct za celý život najít žádnou partnerku a bude odsouzen k celoživotnímu celibátu. „Polygamní společnost je ... vítězstvím jednoho nebo několika mužů nad všemi ostatními muži,“ hodnotí Matt Ridley.

Když se dobře zamyslíme nad poměrem mužů a žen v populaci, uvědomíme si mimo jiné, jak intimně jsou životy žen a mužů v celé historii spojeny. Utrpení každé ženy, která kdy byla v brutálně patriarchálním starověku držena spolu s tisíci nebo stovkami jiných žen v harému má zrcadlový odraz v utrpení chudého osamělého muže, který celý život sexuálně strádal a nemohl si najít partnerku.

Monogamie je výhodná pro drtivou většinu mužů

Ve skutečnosti ale zákaz polygamie dobře slouží drtivé všechně mužů a nikoliv jen těm nejnešťastnějším. Polygamie ve společnosti by neznamenala jen to, že by několik nejchudších mužů nemělo vůbec žádnou partnerku. Znamenalo by to také, že téměř všichni muži by vstupovali do manželství s méně kvalitními ženami, než jaké by byli schopni získat v případu zákazu polygamie.

Abychom pochopili, proč tomu tak je, navrhuje jeden autor představit si hypotetickou populaci 1000 lidí. Představme si, že všech 500 mužů v populaci lze seřadit do řady tak, že první bude muž s nejvyšším společenským postavením a poslední naopak s nejnižší. Rovnoběžně s touto řadou si představme řadu 500 žen seřazených podle fyzické krásy. Nyní tyto řady spojíme tak, že vznikne 500 párů. Nejkrásnější žena bude v páru s mužem s nejvyšším postavením atd.

Pokud bychom později v takovém společenství povolili polygamii, rozhodly by se některé ženy stát se druhými manželkami zajímavějších mužů. Co by to ale znamenalo pro muže? Pokud by se tak například rozhodla pouze žena na pozici 300, znamenalo by to pro muže na pozici od 300 dál to, že by jim byla nově přiřazena o jeden stupeň méně krásná žena. Muž na pozici 500 by neměl vůbec žádnou ženu, ale jistou ztrátu utrpělo i další 199 mužů s vyšším postavením. Pokud by se tak rozhodlo více žen, byly by ztráty konkrétních mužů úměrně vyšší.

Polygamie ohrožuje stabilitu státu

Naše zákony většinou tvoří muži. Muži mají přirozený zájem o ochranu zájmu mužů. To je určitě nejvýznamnější důvod toho, že je v západních zemích polygamie zakázána. Jinak řečeno, to je důvod, proč je ženám omezena svoboda výběru partnera. Z výkladu se ale zatím zdá, že ženy na monogamii pouze prodělávají a muži pouze vydělávají. Domnívám se, že existuje jedna výhoda, kterou monogamie přináší všem a která dobře slouží i ženám. Monogamie zaručuje společenskou stabilitu.

Mám obavu, že povolení polygamie by vedlo k vzniku vrstvy mladých chudých mužů bez partnerek, kteří by byli ochotni riskovat cokoliv, aby získali majetek a s ním i příležitost nějakou partnerku si získat. Odhad vlivu vzniku takové vrstvy „rozhněvaných“ mužů na počet spáchaných závažných a brutálních trestních činů ponechám na úsudku čtenáře. Já se domnívám, že problémy s závažnou kriminalitou v tzv. slumech dokonale ilustrují situaci společnosti, ve které existuje mnoho frustrovaných mladých mužů.

Nakonec se zdá, že zákaz polygamie přináší jistý prospěch i ženám. Původní rozšířený předpoklad, který tvrdil, že monogamie nedělá nic jiného, než že chrání slabé ženy před zlovůlí mužů ovšem určitě neplatí.