Seriál Terapie není tak úplně reklamou na psychologa

Konečně je to tady a já můžu napsat blog na který jsem se moc dlouho těšil. První díl Terapie, české mutace seriálu, na jehož americkou verzi nedám dopustit bude uveden v předpremiéře dnes 9. 10 . 2011 v osm hodin večer na HBO. Že jde o velkou televizní událost dokládá i to, že placené vysílání HBO přešlo právě kvůli premiérovému dílu Terapie dočasně do módu FREE preview a až do pondělního rána je bezplatně přístupné všem divákům. Americká verze In treatment (V odborné péči) za kterou stál syn největšího žijícího klasika světové literatury G. G. Marquéze a která získala dvě ceny Emmy, jeden Zlatý Glób a jednu cenu sdružení scénáristů WGA je shodou okolností mým druhým nejoblíbenějším seriálem (hned po nepřekonatelném Everwoodu) a jsem proto opravdu zvědavý na to, jak moc se česká verze nakonec povedla.

Třicetiminutové díly seriálu budou vycházet každý všední den v 20:00 po dobu devíti týdnů. Celkem jich tedy bude odvysíláno 45. Od ponděli do čtvrtka se hlavní hrdina, psycholog Marek (Karel Roden) bude setkávat s klienty a v pátek bude docházet za svou supervizorkou. Divák tak sleduje pokroky v terapii tří jednotlivých klientů (zdravotní sestra Sandra v pondělí, důstojník Igor v úterý, gymnastka Linda ve středu) a jednoho páru (Jana a Michal ve čtvrtek). Ze všeho nejzajímavější jsou ale páteční díly se supervizorkou Ditou, ve kterých se dozvídáme o problémech v osobním životě hlavního hrdiny a o tom, co si doopravdy jako profesionál i jako člověk myslí o svých klientech. Díky patečnímu dílu tak celý seriál nejenom drží pohromadě, ale zároveň ho také obohacuje o téma dekonstrukce mýtu vševědoucího psychologa, který nezaujatě, profesionálně a neomylně analyzuje problémy svých klientů.

Je třeba říct, že seriál si sice až úzkostně zakládá na odbornosti a klade si za cíl co nejvěrněji pracovat s procesy, které se uplatňují v psychodynamické terapii ale potěšení ze sledování seriálu nutně nepředpokládá ani tak víru ve psychoanalýzu, jako spíš schopnost ocenit dobře napsanou detektivku. Přestože bohužel nejsem příznivcem terapií založených na pseudovědě musím uznat, že všechny ty cesty do hlubin nevědomí skrz obrané mechanismy a krycí vzpomínky k vytěsněným obsahům a neuvědomělým motivacím jsou divácky velmi atraktivní. Seriál o psychodynamické terapii je rozhodně atraktivnější než seriál o kognitivně behaviorální terapii, který by mohl divákům mohl nabídnout pouze tak nudné atrakce jako je sezení u pracovního stolu, vyhodnocování záznamových archů a plánování expozic in vivo. Ve své podstatě je Terapie jakousi psychodetektivkou a návyková je právě proto, že v prvních dílech sbíráme indicie, které jsou ze začátku pouze příslibem, že do sebe všechno nakonec krásně zapadne. Stopy nás tentokrát pouze nepřivedou k odhalení vraha, nýbrž (alespoň v některých případech) právě k vytěsněným obsahům.

Scény z terapeutovy praxe

Téměř před 40ti lety, v roce 1974, uvedla švédská televize TV2 nesmírně progresivní a sebevědomou šestidílnou minisérií Scény z manželského života o lásce a rozpadu vztahu dvou velmi inteligentních lidí - experimentálního psychologa Johana a rozvodové právničky Marianny. Její autor, kultovní režisér a scénárista Ingmar Bergman později v jednom rozhovoru oznámil, že s uvedením série v televizi v roce 1974 korelovalo zdvojnásobení počtu rozvodů švédských párů. Dvojnásobně se prý také zvýšil počet párů, které vyhledali odbornou pomoc v manželské poradně.

Seriál Terapie, který na české HBO oficiálně startuje při příležitosti Světového dnu duševního zdraví Bergmanovy Scény z manželského života v lecčem připomíná. Obě televizní série pracují s minimálním počtem postav které nedělají prakticky nic jiného, než že sedí v pokojích a vedou závažné rozhovory. Emoce postav se na diváky přenášejí prostřednictvím dlouhých detailních záběrů do tváří hrdinů. Oba seriály také stojí hlavně na naprosto brilantním, do nejmenších detailů propracovaném scénáři a na bezchybných hereckých výkonech. A u obou seriálů navíc platí, že nejde o žádnou oddechovou zábavu - v obou se říkají věci, ze kterých mrazí a oba obsahují nesmírně silné katarzní momenty.

Aby nebylo podobností málo, začali tvůrci a publicisté v článcích o seriálu Terapie opatrně spekulovat o možných společenských dopadech a o osvětové roli, kterou seriál Terapie může sehrát. Podle jejich názoru by seriál mohl mimo jiné změnit způsob jakým široká veřejnost na psychologii nahlíží a mohl by pomoct destigmatizovat lidi, kteří do terapie dochází. Někteří navíc nesměle naznačují, že by seriál mohl z psychohygieny a emočních poruch udělat téma o kterém se bude mluvit. Tato úvaha se nabízí - stejně jako se v roce 1974 staly ve švédských domácnostech tématem partnerské vztahy a nespokojenost v manželství, tak by se v českých domácnostech mohly stát tématem nespokojenost se životem a emoční problémy.

Realita místo reklamy

Domnívám se, že názor, že by seriál do jisté míry mohl změnit společenskou atmosféru panující kolem témat jako je psychoterapie není úplně přitažený za vlasy. Seriál má celkem 45 dílů a lze proto předpokládat, že bude mít dost času na to, aby u diváků mimovolně názory na problémy týkající se duševního zdraví formoval. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že seriál rozhodně není nějakou bezduchou reklamu, která by terapii představovala jako zázračné řešení všech obtíží a která by do terapie přivedla zástupy lidí. Na základě znalosti tří řad americké verze seriálu lze počítat s tím, že ani v české verzi všichni klienti nemusí nutně dosáhnout trvalého zlepšení a že průběh některých terapií může spíše vyšumět do ztracena.

Vyznění seriálu krom toho docela dobře podporuje běžnou lidovou představu o psycholozích, kterou známe například z vtipu, podle kterého spočívá rozdíl mezi sociology a psychology v tom, že sociologové mají problém se společností a psychologové zase problém sami se sebou. Jedním z nejpropracovanějších témat seriálu jsou krom toho pochybnosti hlavního hrdiny o smyslu a efektivitě psychoterapie: někteří klienti skutečně dosáhnou v terapii pokroků, ale pokroků dosáhnou i někteří lidé bez terapii. Ani v případě úspěšných klientů proto není tak jasné. zda je to doopravdy terapie, co jim pomohlo. Obecně lze říct, že seriál připomíná spíš než reklamu na terapii skeptické názory bývalé psychoterapeutky a heretické psycholožky Tany Dineeenové, která přispěla heslem Psychotherapy as Pseudoscience do prvního svazku Shermerovy skeptické encyklopedie a která hájí kontroverzní tezi, že zkušení psychologové, kteří stále věří v efektivitu psychoterapie podléhají sebeklamu.

Jediný dobrý důvod proč nevkládat v nějaký základní pozitivní osvětový vliv seriálu moc velké naděje je fakt, že seriál poběží „pouze“ na placeném kanálu, protože právě lidé z české HBO našli odvahu a prostředky aby seriál jako první dramatický seriál ve vlastní produkci vytvořili. Dá se tak předpokládat, že seriál se zatím masově nerozšíří a sledovat ho budou hlavně vysokoškoláci, kteří si ho stáhnou z internetových uložišť. Možná by ale práva k vysílání za několik let mohla zakoupit veřejnoprávní nebo některá z velkých komerčních televizí a pak by takové úvahy začaly být doopravdy aktuální. Takto načrtnutý vývoji bych velmi uvítal, protože jsem přesvědčený, že emoční poruchy jsou v současné době (kdy nehrozí hladomory a války) nejrozšířenější příčinou ochoty lidí věřit náboženským bludům znehodnocujících hodnotu jediného života který kdy budeme žít a  lžím podle kterých prý budeme jakožto hříšníci šťastní až potom co přežijeme svou vlastní smrt. Každý seriál, který podporuje přesvědčení, že nespokojenost se životem se řeší spíše prostřednictvím farmakoterapie a kognitivně behaviorální terapie než modlitbami a rozjímáním o pomíjivosti života má potenciál zvýšit well-being společnosti více než ten nejsměšnější sitcom.

EDIT: Z ukázky z pátečního dílu je jasné, že z hlavního hrdiny udělali čeští scénáristé rogeriána takže některé části příspěvku jsou zavádějící.

EDIT 2: Na článek odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu Reiki Doesn't Work Either.

Sucker Punch: O unesené princezně, která nečekala na prince a draka zabila sama

Výsledná podoba filmu Sucker Punch je povedený aprílový vtípek. Film si od prvních teaserů a plakátů budoval image neobvykle šovinistického akčního blockbusteru pro dospívající muže. Dnes, asi týden po premiéře v USA, je poměr diváků a divaček, kteří film hodnotili na IMDb 10158 mužů ku 1322 žen. Ironie spočívá v tom, že tento poměr by měl být podle obsahu filmu a jeho poselství právě opačný. Ačkoliv jde ve skutečnosti o ryze feministický film, chodí na něj (zatím) výhradně lidé, kteří jeho ideologii prakticky nemůžou přijmout.

Zack Snyder je bezmála geniální, protože se mu v podstatě nepodařilo nic menšího než to, že spoustě umaštěných slizounů prodal film, ve kterém jsou všichni muži umaštění slizouni. Když tento fakt pochopíme, může se nám vyjasnit, proč má tak skvělý film tak nízké hodnocení a proč se někteří diváci cítí napáleni. Jak by řeklo klišé: Zack Snyder svým divákům nastavil zrcadlo, které jim ukazuje cosi nepěkného. Film je recenzenty odmítán jako film pro „puberťáky“ nejspíš proto, že jeho nadšené přijetí by možná implikovalo něco tak nelichotivého, jako je dobrovolně se zařadit do jedné party s odpornými mužským postavami z filmu.

Kamil Fila tak má nejspíše pravdu, když tvrdí že "úder pod pás" (sucker punch) zde nedostává především nějaká filmová postava od jiné postavy. Dostávají ho, jak správně upozorňuje, především diváci od tvůrců. Je něco doopravdy nepříjemného na filmu, kde jsou všichni muži bez vyjímky sexistická prasata. A obzvláště je to nepříjemné v případě, že jste si původně vyrazili na film, od kterého jste očekávali zábavnou sexistickou podívanou.

Sucker Punch není jen jeden z naprostého zlomku hollywoodských blockbusterů, který prochází testem Bechdelové. Je to možná nejvýrazněji feministický film, jaký jsem kdy viděl. Jako by nestačilo, že navzdory všem konvencím jsou ve filmu alespoň dvě ženské postavy, které spolu mluví o něčem jiném, než o jiných mužských postavách. V tomhle filmu navíc ženy zjistí, že jsou v situaci, ve které být nechtějí, vezmou osud do svých rukou, samy bez cizí pomocí naplánují jak situaci řešit, spolupracují jako tým na malých krůčcích, které je třeba udělat a jsou ochotné se jedna pro druhou obětovat. To vše, ještě jednou upozorňuji na tu neobvyklost, bez jakékoliv pomoci jakéhokoliv muže. Představte si pohádku, ve které drak zajme princeznu a princezna namísto čekání na prince vymyslí precizní plán útěku a draka zabije.

Během filmu jsem byl nejvíce napjatý, když jsem se bál, aby poselství filmu nakonec nesklouzlo k nějaké konvenčnější ideologii. Ptal jsem se sám sebe: Vyvine se příběh nakonec tak, že se ukáže, že tyto dívky jsou úplně bezbranné? Bude je všechny muset nějaký muž zachránit? A odpovídal sem si: Doufám že ne! Nakonec jsem zklamaný nebyl.

[EDIT: Doporučuju naprosto vyčerpávající Trafficův kometář zde.]

Psychoanalytický dodatek

Jediná mužská postava, která není morálně úplně pochybná je postava onoho muže, který Baby Doll moudře radí, co všechno je třeba k útěku z léčebny udělat. Problém je, že tato mužská postava nemá být nejspíš žádným opravdovým mužem, nýbrž má být pouze personifikací moudrosti Baby Dollina nevědomí. Vůbec je zajímavé, že to co Baby Doll ve filmu dělá když tančí náramně připomíná jungiánskou královskou cestu k poznání vlastního nevědomí, tj. aktivní imaginaci. Nabízí se dát film do souvislosti s loňským filmem Inception, který zase pracoval s tématikou snů. Výklad snů je totiž freudiánský nástroj analogický jungiánské aktivní imaginaci. Vzhledem k tomu, že jak Zack Snyder, tak Christopher Nolan točí pro produkční společnost Legendary Pictures mě to nutí spekulovat o tom, zda oba nemají ve smlouvě předepsanou povinnou psychoanalytickou péči. Nebylo by myslím od produkční společnosti neprozřetelné k něčemu takovému své tvůrčí pracovníky nutit.