Darwinismus není sekulární náboženství

Pokud jde o nakupování knížek, nepočítám se mezi fanoušky. Nejen že knížky stojí peníze, ale navíc zabírají místo v pokoji, jsou těžké při stěhování, svazují vás citovými pouty, které si k nim vytvoříte a co je na nich vůbec nejhorší: nepodporují fulltextové vyhledávání. Existují ale dvě edice z českých nakladatelství, které si velmi rád půjčuji z knihovny a kterými bych v budoucnu v případě potřeby dokázal zaplnit pár volných poliček. Obě přitom vynikají skvělým grafickým zpracováním obálek a precizní vázanou vazbou. Nakladatelství Odeon vydává prestižní beletristickou řadu Světová knihovna s obálkami Jana Šerýcha a Academia s přehledem vládne českým nakladatelstvím díky dokonalé designérské práci Pavla Růta na obálkách edice Galileo.

Darwinismus a náboženství

Když jsem před časem zjistil, že právě krásné v edici Galileo zanedlouho vyjde knížka z filozofie biologie, byl jsem bezmála u vytržení. Nejde jen o to, že jde o první plnokrevnou knihu z tohoto oboru v češtině. Její autor, Michael Ruse, se navíc prostřednictvím názvu zavázal věnovat ji jednomu z mých tří milovaných intelektuálních hrdinů z oboru vědy, Charlesu Darwinovi. Na knížku jsem po vydání několik dní číhal na stránce katalogu fondu knihovny a půjčil jsem si ji hned první den, kdy byla dána k dispozici. Radost jsem si přitom dopředu nenechal zkazit ani přesto, že jsem díky blogovým příspěvkům Filipa Tvrdého na blogu Massive Error dopředu věděl, že autor Michael Ruse je dobrým darwinistou s jedním velikým otazníkem.

Z knížky mám nakonec smíšené pocity, především proto, že některé části desáté a jedenácté kapitoly popírající tvrzení o neslučitelnosti náboženství a darwinismu mě doslova nadzvedávaly ze židle. Ruse se projevuje jako velmi pružný intelektuální gymnasta, když tvrdí něco tak přitaženého za vlasy, jako je tvrzení, že darwinistický popis vzniku náboženství se kterým přichází vědy jako jsou evoluční psychologie nebo sociobiologie může být popisem způsobu, jak o sobě dává Bůh člověku vědět. Darwinistické naturalistické vysvětlení původu náboženství proto prý nemusí vést k ateismu. Spíš může vést k lepšímu pochopení toho, jak konkrétně Bůh působí ve světě a jak přesně se nechává poznat. Za tak důvtipnou myšlenku by si Ruse bezpochyby zasloužil obdržet čestný titul z profesionálního lhářství od některé ze slavných teologických fakult nebo alespoň Templetonovu cenu.

Je skutečně pravda to, co se říká, totiž že ateista Ruse je jednou ze smutných obětí onoho druhu neuvědomělé intelektuální nepoctivosti, kterou jsme se v úvodu Božího bludu naučili rozpoznávat jako tzv. „víru ve víru“. Ze všeho nejvíce mě ale pobuřovala Ruseho neustále opakovaná mantra, podle níž dnes darwinismus usiluje o to stát se sekulárním náboženstvím. Takové tvrzení mi připadá dokonale absurdní. Jakkoliv je tato teze charakteristická pro nejrůznější věřící, je to přesto právě jeden z Ruseho článků, kterému vděčíme za to, že evoluční biologie je na anglické wikipedii uvedena spolu s komunismem a svobodným trhem jako příklad sekulárního náboženství.

„Sekulární náboženství“ je oxymóron

Za prvé se domnívám že spojení „sekulární náboženství“ je protimluv. „Náboženství“ je systém přesvědčení, jejichž prostřednictvím se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu. „Sekulární“ je naopak z definice bez jakéhokoliv vztahu k supernaturálnímu světu. „Sekulární náboženství“ je tedy „systém přesvědčení, prostřednictvím kterých se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu aniž by se přitom jakkoliv vztahoval k supernaturálnímu světu“. A to je protimluv.

Uvědomuji si přitom, že logická spornost nějakého jména nebo popisu jen sotva přesvědčí křesťana (nebo "věřícího ve víru") o tom, že věc, kterou má toto jméno nebo popis označovat nemůže existovat. V jádře křesťanské teologie je řada podobných logických nesmyslů, které jsou eufemisticky označovány jako „tajemství víry“. Tvrzení trinitární teologie že „bůh je jedna bytost ale tři osoby“ lze ještě zachránit poukazem na to, že tato úctyhodná bohoslovecká disciplína boha vlastně správně diagnostikuje jako psychopata s vícečetnou poruchou osobnosti. Studium bible nám pro toto tvrzení předkládá ty nejlepší důkazy. Logickým nesmyslem už ale určitě je např. tvrzení, že Ježíš má dvě podstaty a že lidská a božská podstaty jsou v něm „sjednoceně ale nesmíšeně“.

Ze všeho nejproblematičtější logický lapsus je pak pochybné tvrzení stojící v samotném základu soterologie, které tvrdí, že Ježíš je v současné době zároveň opravdu mrtvý a zároveň opravdu živý. Musí být opravdu mrtvý, protože musel zemřít za naše hříchy. Je totiž jisté, že božská svatá oběť, tato ústřední událost dějin spásy, která jednou provždy osvobodila všechny lidi všech dob z otroctví hříchu nespočívala v tom, že Ježíš "umřel jen načas", neboli že si prostě na pár dní zdříml a pak se třetího dne probudil aby vstoupil do nebe. Na druhou stranu musí být Ježíš opravdu živý, protože s ním prý můžeme mít skutečný osobní vztah a můžeme ho pozvat do svého každodenního života a spolehnout se na jeho milost a na schopnost nás spasit.

Mám důvodné podezření, že oxymóron bohužel není nic, čeho by se věřící štítil už proto, že Ježíš je evidentně opravdový „živý mrtvý“, což je spojení, které se ostatně často používá jako učebnicový příklad protimluvu. Ježíš se tak právem řadí k jiným fiktivním postavám známých z mimobiblických hororových příběhů – upírům a zombies. Jak si všiml Pat Condell, Ježíš je zvláštní převrácenou verzí Drákuly, který nechce vypít naši krev, ale která chce, abychom mi vypili tu jeho. Podobně si (nejen) DJ Bogtrotter vystřelil z faktu, že Ježíš je zvláštní druh nemrtvého, na němž je sice chválihodné to, že nechce sníst náš mozek, ale který nás na druhou stranu žádá o něco dost nepěkného a sice to, abychom my jedli jeho ten jeho. Jeden internetový vtipálek poukázal na to, že zombie a Ježíš tvoří dokonalý pár – ona ho chce sníst a on chce být sněden.

Darwinismus není náboženství

Pokud budeme ignorovat názory těch nejoddanějších věřících, kteří jsou přesvědčeni, že princip sporu je satanovým nástrojem určeným k tomu, aby sváděl srdce křesťanů na scestí, pak můžeme předpokládat, že darwinismus určitě není „sekulární náboženství“. Nic takového jednoduše neexistuje. Možná je ale darwinismus prostě náboženstvím.

Lze nalézt několik dobrých důvodů proč si myslet, že darwinismus žádné náboženství není. Kdyby ze mnou přišel můj nejlepší kamarád Václav a svěřil by se mi, že se moc trápí, protože se nemůže rozhodnout, zda je nějaká soustava představ se kterou se dobře seznámil náboženstvím nebo jim není, nejspíše bych se ho postupně ptal:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Pokud by mi Václav na všechny otázky odpověděl „ne“, nerozpakoval bych se mu říct, že dle mého názoru taková soustava představ žádným náboženstvím není. Darwinismus je shodou okolností právě takovou soustavou představ, které lze přiřadit šest odpověďí "ne".

Podobnost darwinismu a náboženství

Na druhou stranu lze těžko popírat, že darwinismus odpovídá na některé otázky, na které tradičně odpovídalo náboženství. Darwinista a křesťan se snadno shodnou na tom, že existují určité nanejvýš zajímavé otázky, na které je dobré hledat odpovědi. Myslím si také, že darwinista a křesťan by se společně mohli divit tomu, jak to, že jiným lidem chybí zvědavost a touha zjisti, jaké jsou správné odpovědi na některé uchvacující problémy. Mezi zajímavé otázky patří například:

• Jaký je původ designu v živé přírodě?
• Jak vznikl člověk?
• Je člověk altruista nebo je sobec?
• Jak vzniklo já a co se s ním stane po smrti?
• Jaký je původ morálky?
• Co je dobré dělat, když chceme být šťastní?

Křesťan a darwinista by se ale nicméně těžko shodovali na metodě jak otázky vyřešit. Metody, které by navrhl darwinista by byli vědeckými metodami, kdežto návrhy křesťana by zahrnovaly řešení jako „podívám se do knížky pouštního kmene z doby bronzové“, „teď zapojím trochu fantazie“ nebo „je to tak, jak chci aby to bylo“.

Řešení abstraktního problému zda je darwinismus náboženství, jak se mi zdá, spočívá ve skutečnosti na řešení mnohem specifičtějšího problému: „stačí fakt, že darwinismus odpovídá na otázky, na které před tisíci lety odpovídalo pouze náboženství k tomu, abychom tvrdili, že je darwinismus náboženstvím?“. Osobně se domnívám, že když přihlédneme k tomu, že náboženství při jejich řešení používalo úplně jiné metody a že na ně navíc odpovídalo bez vyjímky nesprávně, pak je soud jasný: darwinismus není náboženství.

Darwinismus je světonázor

Zbývá tedy otázka, co je darwinismus, když není náboženstvím. Křesťané by možná stále chtěli tvrdit, že fakt, že darwinismus řeší podobné otázky stačí k tomu, aby byl pokládán za náboženství. Není to sice první definice náboženství, která člověka napadne, ale křesťan by mohl být ochotný schválně změnit definici náboženství tak, aby byl darwinismus náboženstvím. Katolický křesťan by například mohl tvrdit, že náboženství je soustavou přesvědčení obsahujících odpovědi na nejhlubší lidské otázky, které člověku poskytují základní kognitivní orientaci ve světě. Podle takové definice by darwinismus určitě mohl být náboženstvím. Co je rod náboženství a jaké jsou některé konkrétní druhy by pak ukazoval Obr. 1:

Problém s definicí uvedenou výše je jeden a je celkem důležitý. Pro to, co jsme si zde definovali jako náboženství už dlouho existuje zažitý termín a to totiž termín „světonázor“. Pokud si navíc uvědomíme, že např. „katolické křesťanství“, které skutečně existuje v hlavách konkrétních katolických křesťanů má charakter světonázoru, pak zjistíme, že darwinismus vůbec není zvláštním případem náboženství. Spíše to bude tak, že konkrétní na náboženství založené světonázory budou zvláštními případy světonázoru. Rod světonázoru a některé jeho konkrétní druhy jsou na Obr. 2

Když si podržíme v paměti to, na co často zapomínáme – tj. že existuje slovo „světonázor“, pak nalezneme dobrý důvod, proč je tvrzení „darwinismus je náboženství“ nesprávné. Jak se případy "darwinismus je náboženství" a "katolické křesťanství je světonázor" liší ukazuje Obr. 3

Zdá se mi, že existuje dobrý způsob jak kontroverzní tvrzení "darwinismus je náboženství" upravit tak, abychom zároveň nepřišli o nic z toho, co jsme doopravdy chtěli tvrdit a zároveň tak, aby s naším tvrzením neměl nikdo problém souhlasit. Umírněnější a mnohem správnější obdoba skandálního ruseovského odhalení „darwinismus je náboženství“ je banální „darwinismus je světonázor".

EDIT: Na článek reagovali Filip Tvrdý v blogpostu Blahoslavení, kdož uvěřili a Jiří Stodola v textu Darwinismus a náboženství.

Proč přestávám používat slovo „ateismus“

Když jsem se ještě relativně nedávno hlásil ke katolické církvi, nebyl pro mě ateismus (v podobě v jaké jsem se s ním setkával) opravdovou alternativou. Domnívám se, že i obecně platí, že jeden z důvodů, proč věřící křesťané nejsou ochotní přemýšlet o křesťanství s odstupem a skutečně objektivně zhodnotit argumenty ateistů je ten, že ateismus zdánlivě nenabízí alternativní světonázor.

Ateismus versus naturalismus

Na první pohled se zdá, že ateisté jsou pouze záškodníci, kteří boří domeček teismu a sami žádný vlastní domeček nestaví. Křesťan se pak chtě-nechtě musí domnívat, že alternativa křesťanského světonázoru je nihilistickou alternativou absence světonázoru. Pak se ale nelze divit, že možnost zabývat se ateismem není pro křesťana dvakrát lákavá. Kdo by také chtěl žít bez světonázoru a ignorovat otázky jako „odkud pocházíme?“, „kdo jsme?“, „jaký je původ morálky?“, „co je to láska?“, nebo „jaký je smysl života?“. Zdá se mi ovšem, že chápání ateismu jako čirého popírání a jako absence světonázoru není pravdivé a že zde jde pouze o nepříjemný projev zhoubnosti despotické vlády slova nad lidským myšlením.

„Ateismus“ není z etymologického hlediska skutečně nic jiného než „neteismus“ a v tomto smyslu není divu, že ateisté jsou pokládání za pouhé bořitele. Negativitu slova "ateismus" v tomto smyslu nelze oddiskutovat. V rozporu s intuicí se ale ateisté krom boření věnují také stavění a dokonce takovému stavění věnují nesrovnatelně více času než boření. Staví totiž domeček naturalistické vědy, ve které se může kdykoliv a třeba i na přechodnou dobu ubytovat - ať už je to teista pochybující nebo bývalý. Alternativou teismu tedy proti původní intuici není bezdomovectví, ale přestěhování se z jednoho domečku do jiného. Zdá se mi, že jedna z nejlepších věcí, kterou bychom pro diskuzi o teismu a ateismu mohli udělat je prostě přejmenovat spor mezi teisty a ateisty na spor mezi supernaturalisty a naturalisty. Pak by bylo jasné, že i ateismus přednáší pozitivní světonázor.

Na rozlišení "naturalismus - supernaturalismus" je mnohem jasněji vidět, v čem se teisté a ateisté shodnou, v čem se neshodnou a proč ateismus není prosté popření teismu. Na první pohled to vypadá trochu nesmyslně, ale ve skutečnosti je teismus nejspíše jakýmsi rozšířením ateismu. Zavádějící etymologie slov „teismus“ a „ateismus“ nás ovšem nevyhnutelně vede k mnoha zbytečným nedorozuměním. Především toto zastaralé rozlišení zapřičiňuje zbytečnou zlou krev a zakrývá vše, v čem spolu teisté a ateisté souhlasí. Teisté (a zvykejme si na to: supernaturalisté) i ateisté (rozumějme: naturalisté) spolu souhlasí v existenci vnějšího světa a souhlasí s tím, že je možné popisovat ho pomocí nástrojů přírodních věd. Teismus (supernaturalismus) není s ateismem (naturalismem) v logickém rozporu, spíše je vhodné ho chápat jako rozšíření naturalismu. Naturalisté tvrdí jisté věci, supernaturalisté s nimi souhlasí a ještě něco přidávají.

Co nové rozlišení znamená pro diskuzi?

Pokud nové rozlišení přijmeme, vyjasní se nám, že nejlepší otázka, kterou může teista s ateistou řešit je otázka, zda máme důvody pro to pokládat naturalismus za omezenou a slabou teorii která leccos nezvládá vysvětlit. To konkrétně znamená hledat důvody, proč je nutné postulovat supernaturální bytosti nebo věci (bohy, anděly, zlé duchy, životní sílu atd.). Abstraktní a obtížná otázka po existenci Boha se tak může přeměnit v konkrétní otázku po silných a slabých stránkách naturalistických a supernaturalistických vysvětlení přirozených jevů jako je např. evidentní výskyt důmyslného designu v živé přírodě. Od supernaturalistů pak taková diskuze předpokládá ochotu dobře se seznámit s naturalistickými vysvětleními těchto jevů. Jejich kritika by měla vycházet z dobré znalosti třeba alespoň jedné populární knihy např. o evoluční biologii.

Dvojice slov „naturalismus“ a „supernaturalismus“ také lépe ukazuje co ve sporu je nulová hypotéza. Dvojice „teismus“ a „ateismus“ nesprávně implikuje, že je zde jakési základní přesvědčení jménem „teismus“, proti kterému vystupuje popírající „ateismus“. To je nesprávná implikace, protože obecně platí zásada, že kdo tvrdí něco pozitivního (např. „Bůh existuje“), ten také nese důkazní břemeno. Oproti tomu jde v případě druhé pojmové dvojice jasně vidět, že „naturalismus“ obsahuje jakýsi komplex tvrzení, na kterém se všichni shodnou a který někteří lidé pouze druhotně rozšiřují v „supernaturalismus“, což je dobře vyjádřeno předponou „super-“. Zde je tedy jasné, kdo přednáší pozitivní tvrzení nad rámec obecné shody a na kom leží břemeno dokazování.

Vedlejším výhodným důsledkem pro ateisty (a skeptiky) je, že mezi supernaturalisty takříkajíc „spadnou“ i lidé, které by bylo obtížné pokládat za klasické teisty. V tomto smyslu jsou supernaturalisty také ateisté, kteří jsou buddhisty, ateisté kteří věří v neosobní transcendentní energii nebo ateisty, kteří věří na telepatii, komunikaci s duchy předků atp. V tak ateistické zemi jako je Česká republika je argumentace proti teismu ve srovnání s jinými zeměmi do jisté míry zbytečná. O to prospěšnější je ale právě naturalistická argumentace proti pseudovědě a víře ve „vyšší sílu“ nebo v osobní nesmrtelnost.

-

Jak slovenští ateisté požehnali mému blogu

Zatímco zbožní lidé svým přátelům nabízí kvazi-pomoc v podobě modlitby, ateisté mají chvalitebný sklon poskytovat výhradně pomoc, která je opravdu účinná. Členové komunity sdružené kolem fóra ateizmus.sk a uživatelé stránky vybrali.sme.sk doslova protlačili můj článek Proč je obtížné přestat věřit v Boha na hlavní stránku nejčtenějšího slovenského deníku sme.sk, kde odkaz visel více než dva dny. Takto na blog přivedli návštěvníky, kteří si zobrazili některou z mých stránek dohromady 4000 krát.

Tato pomoc mi jako bloggerovi samozřejmě udělala velikou radost. Jsem strašně rád za každého jednoho čtenáře, který si díky osobnímu přičinění uživatele s příznačným nickem "vas-imaginarny-priatel" našel cestu na můj blog. Současný rekord blogu z 27.4. 2011 je tak 1429 zobrazení stránek za den a doufám že bude brzy překonán. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že se cítím trochu trapně, kdykoliv si teď vzpomenu, že ještě před týdnem jsem pociťoval bezmála euforické stavy, když mi statistika ukazovala 30 zobrazených stránek za den. Jak překotný byl vývoj návštěvnosti webu a jak velké díky dlužím slovenským kolegům dokumentuje graf za poslední měsíc.

Slovenští čtenáři za sebou na blogu zanechali také přibližně stovku komentářů, z nichž mě některé potěšily a některé mě naopak zarmoutily. Předně se bohužel ukázalo, že většina čtenářů na internetu neumí číst. Tím chci říct, že pouze menšina čtenářů "ví co čte" a naopak většina při čtení volně asociuje na dané téma a domýšlí si, co by si tak asi autor mohl také myslet. Ve svém původním textu jsem se soustředil výhradně na otázku "proč je obtížné přestat věřit v Boha" a schválně jsem se vyhýbal všem běžným tématům přicházejícím na přetřes, kdykoliv se diskutuje na téma náboženství a ateismus. V článku mi bylo úplně jedno jestli byl Hitler ateista, nebo jestli existuje kosmická neosobní síla. Psal jsem pouze o tom, co nám brání v tom, abychom dokázali odmítnout představu Boha, pokud už jednou jsme věřícími. Když si teď prohlížím komentáře, nemůžu bohužel najít jediný komentář, kde by některý věřící problematizoval nějaké z tvrzení, které mi nebylo pouze podsunuto a které jsem v článku doopravdy tvrdil.

Za druhé se ukázalo, že současná náboženství jsou velmi odolnými myšlenkovými viry, které si vybudovaly takřka nepřekonatelné systémy obran před racionální kritikou. To je fakt, kterému se nelze příliš divit. Z tisíců náboženství, které kdy na světě vznikly, drtivá většina vyhynula a přežilo jen několik nejzdatnější. Jinak řečeno, všechna náboženství, která měla méně dokonalé obrany jsou už díky síle sekulární kritiky dávno mrtvá a navíc i k smíchu. I když to všechno vím, myslel jsem si, že tyto obrany dokážu překonat určitou upřímností a psaním o osobních představách, o kterých lidé ve strachu ze zesměšnění moc nemluví. Proto jsem tolik mluvil o svých představách o Bohu a o tom, co jsem od náboženství očekával. Tyto moje představy byly ovšem v komentářích vysmívány jako naivní, přestože si troufám tvrdit, že i ti nejsofistikovanější teologové museli minimálně v dětství a dospívání podobné představy mít. Běžní věřící podle všeho nejsou (na rozdíl ode mne) zklamáni a zarmouceni z toho, že jejich představy o Bohu se s tím jak dospívali stávaly čím dál tím více vybledlejšími, zamlženějšími a vyprázdněnějšími. Také si evidentně nedokážou odepřít výsměch, kdykoliv o takových přirozených a upřímných představách o Bohu (které kdysi museli také mít) slyší. Z komentářů se tak zdá, že celý můj text byl víceméně k ničemu. Doufejme ale, že existují čtenáři, které text oslovil, a kteří se třeba jen ze strachu z výsměchu ke svým takzvaně "naivním" představám o Bohu a náboženství nahlas nepřihlásili.

Dodatek o vystoupení z církve

Při brouzdání po vodách slovenského ateismu jsem narazil na velmi sympatický projekt, kterému asi budu později věnovat samostatný blogový příspěvek. Jde o stránku zbohom.sk, která vám na požádání vygeneruje žádost o vystoupení z církve včetně velmi zdvořilého průvodního dopisu s odkazy na zákony, podle kterých vám církev musí vyhovět a nesmí o vašem rozhodnutí informovat nikoho mimo církev (tj. např. vaše rodinné příslušníky atd.). Chystám se poprosit slovenského provozovatele o českou verzi žádosti (včetně odkazů na českou sbírku zákonů). Až bude česká verze připravená, dám vám vědět v samostatném blogovém příspěvku.

Jsou studenti teologie milosrdní samaritáni?

Co se asi tak stane, když dáte teologovi přečíst podobenství o milosrdném samaritánovi, pošlete ho do sousední budovy a do cesty mu nastražíte nemocného člověka, který potřebuje akutní pomoc? Pomůže mladý teolog nešťastníkovi nebo bude dělat, že ho nevidí?

Good samaritan experiment

Dva potměšilí sociálních psychologové byli na odpověď tak zvědaví, že si v roce 1970 neodepřeli provést experiment, který by to zjistil. Experiment proběhl v prostředí kampusu Princetonské univerzity a jeho výsledky byly o 3 roky později publikovány na stránkách Journal of Personality and Social Psychology v článku pojmenovaném From Jerusalem to Jericho: A study of situational and dispositional variables in helping behavior.

Tito mladí čtveráčtí badatelé, John M. Darley (tehdy 32 let) a C. Daniel Batson (tehdy 27), se rozhodli zjistit, co rozhoduje o tom, zda někdo bude nebo nebude ochoten pomoci nějakému cizímu člověku. Rozhoduje o tom, zda někdo někomu pomůžeme spíše (1) uvědomování si absolutních morálních povinností, nebo (2) prostě záleží na konkrétní situaci? To konkrétně znamená: Je to tak, že čím více si připomínáme své mravní povinnosti, tím mravněji jednáme? Budeme jednat mravněji, když budeme často myslet na desatero a na biblické příběhy? Nebo má naše přemýšlení o morálce na naše jednání naopak pramalý vliv a ovlivňují nás hlavně okolnosti situace, ve které se můžeme zachovat mravně nebo nemravně?

Lukáš 1970 revisited

Abychom důvtip a kradmou ironii experimentu docenili, je dobré si nejdříve podobenství připomenout. Takto o něm píše anonymní autor / autorka / kolektiv autorů / kolektiv autorek z přelomu prvního a druhého století, ke kterému obvykle referujeme jménem "svatý Lukáš":

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.

Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.

A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.

Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.

Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

V evangeliu tedy v nelichotivé roli vystupují dva duchovní, kteří podle tradiční interpretace pospíchají do města, aby se tam „profesionálně věnovali náboženství“. Většina čtenářů jednání kněze a levity (které postava mýtického hrdiny Ježíše kritizuje) pokládá za pokrytecké a zvrácené. Jak ukážu dále, experiment mladé teology dostane přesně do situace, kdy se budou rozhodovat, zda mají pomoct chudákovi, nebo zda mají pospíchat kvůli pronesení náboženského proslovu.

Utrpení druhého: vidět nebo nevidět?

Subjekty experimentu byli studenti teologie, kterým bylo řečeno, že se účastní výzkumu o profesním uplatnění studentů teologie. Studenti byli telefonicky pozváni do učebny (každý na jiný termín) a každý dostal jeden ze dvou úkolů. Oba úkoly spočívaly v 3-5-ti minutovém rozhovoru nad daným tématem, přičemž jim bylo řečeno, že záměrně nedostanou čas na přípravu. První dostali za úkol mluvit o profesním uplatněním studentů teologie (task-relevant condition). Druzí dostali text podobenství o milosrdném samaritánovi a dostali za úkol mluvit o čemkoliv, co je k textu napadá (helping-relevant condition). Subjektům bylo také řečeno, že ve stávající budově výzkumníci nenašli další volnou místnost a subjekty tedy musí přejít za kolegou se záznamovým zařízením, který čeká v sousední budově.

Krom dvou různých úkolů dostaly různé subjekty při zadávání také jeden ze tří pokynů. Jedněm bylo řečeno, že je kolega v sousední budově už několik minut marně čeká (mají zpoždění), druhým bylo řečeno, že je nejvyšší čas vyjít a třetím bylo řečeno, že mají několik minut k dobru. De facto tedy byli studenti rozděleni do šesti (3x2) skupin: (pospíchá hodně / pospíchá / má čas) x (mluví o profesi /mluví o podobenství)

Když subjekty přecházely do sousední budovy, narazili na figuranta. U vchodových dveří sousední budovy na zemi seděl člověk v omšelém oblečení, se skloněnou hlavou, díval se do země a nehýbal se. Když kolem něj subjekt procházel, figurant dvakrát zakašlal a povzdechl si. Otázka byla, jak na figuranta budou jednotlivé subjekty reagovat.

Pouze 40 procent teologů pomohlo

Celkem projevilo ochotu nějakým způsobem pomoci 40 procent teologů, 60 procent dělalo, že nemocnou osobu nevidí. Za ochotu pomoci bylo přitom považováno už to, že na nemocnou osobu upozornili asistentku výzkumníka v druhé budově, u které se hned při příchodu hlásili. Nemuseli tedy de facto s nemocnou osobou ani mluvit.

Experiment ukázal, že existuje silná záporná korelace mezi tím, jak moc subjekt pospíchal a jak často byl ochotný pomoct. Z těch, kteří nepospíchali, bylo ochotno pomoci 63 procent, z těch kteří spěchali to bylo 45 procent a z těch kteří pospíchali hodně to bylo pouze 10 procent.

Pokud jde o úkol který měli v druhé budově splnit, vypadá situace takto: z těch, kteří právě přemýšleli o podobenství (helping-relevant condition) bylo ochotno osobě pomoci 53 procent, z kontrolní skupiny (task-relevant condition) to bylo 29 procent .

Z další analýzy, která nezohledňuje jen to, zda byli teologové ochotni pomáhat, ale zajímá se i o to, jak moc byli teologové ochotni pomáhat plyne, že vliv četby byl ve srovnání s vlivem spěchu naprosto marginální. Experiment tedy prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má to, jak vypadá konkrétní situace spíše, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Spirála křesťanské pověry

Ještě jednou bych rád zopakoval, co přesně se v experimentu ukázalo. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity a to, jak tito dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak vyjdou z budovy a kvůli pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí) ignorují člověka, který potřebuje pomoc a jdou si vyzvednout svých (jak jsem s přihlédnutím k inflaci spočítal) 121 Kč odměny za účast v experimentu.

Dobře rozumím tomu, že nemá žádný smysl posmívat se morálnímu selhávání jednotlivců, pokud pro to nejsou nějaké důvody. Kněží a věřící lidé vůbec ale zatvrzele hlásají, že mají patent na morálku, že morálka je od Boha a že alternativou víry je amorálnost. Experiment Darleyho a Batsona proběhl v roce 1970 a to znamená, že ti ze seminaristů, kteří na to mají dost silné žaludky mají dnes za sebou pěknou řádku kázání, ve kterých se příběhu o milosrdném samaritánovi věnovali. Pochybuji, že by některý z nich zapomněl dodat, jak moc je důležité napodobovat milosrdného samaritána ve svém každodenním životě. Právě nesplnitelné morální nároky totiž roztáčí spirálu zoufání si nad vlastní hříšnosti a upínání se k čistému světu duchů, které věřící vhání hloub do temnot křesťanské pověry. A to je přesně to, co kněží potřebují.

Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Příští měsíc mi bude 23 let a teprve v květnu 2010 jsem přestal věřit v Boha. Poslední dobou jsem občas přemýšlel nad tím, proč mi to všechno trvalo tak dlouho. Proč přesně jsem představu existence Boha nedokázal odmítnout už mnohem, mnohem dříve? Na tuto otázku jsem zatím našel dvě odpovědi, přičemž obě mě tiše obviňují z toho, že jsem se dlouho dopouštěl jistých kognitivních omylů (chyb v přemýšlení).

Za prvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Za druhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.

The Authority bias

Důvěra v instituce: Pokud existují instituce které se zabývají Bohem, existuje i Bůh

Dříve, když jsem byl ještě věřícím, jsem příležitostně vyhledával hádky s lidmi, kteří v Boha nevěří. A někdy jsem si o ateismu četl. Přesto na mě kritika náboženství téměř vůbec nezapůsobila. Samozřejmě mě zajímá, proč to tak bylo.

Pamatuji si mnoho sofistikovaných argumentů, které jsem v diskuzích s ateisty používal. Dnes ale zřetelně vidím, že se za všemi těmi složitými a komplexními důvody schovávala dvojice jednoduchý argumentů, o kterých jsem ale nikdy nemluvil nahlas. Nikdy dříve jsem je nevyslovil, protože jsem si jich vlastně nebyl vědom. A nejspíš právě proto mě tak silně ovládaly. První z nich představím zde a další až v následující části

Vždy jsem byl ochotný poslouchat ateisty a dokonce připustit, že jejich tvrzení znějí rozumně. Kdyby ale měl ateismus pravdu a Bůh by neexistoval, znamenalo by to, že všechny starobylé teologické fakulty po celé stovky let intenzivně studovaly ... nic. Všichni teologové by svůj život zasvětili pečlivé analýze ničeho. Všechny knížky o náboženství, které kdy byly napsány by byly téměř úplně nesmyslným seskupením slov. Taková tvrzení mi přišla dokonale absurdní.

A právě tato absurdita pro mne byla důvodem, proč ateismus zkrátka nemohl mít pravdu. Bylo pro mne nemožné představit si ateistický argument, jehož odmítnutí by bylo absurdnější než výše uvedená tvrzení znevažující teologické fakulty a zpochybňující práci množství lidí, kterou po téměř tisíc let vykonávaly.

Důvěra v autority: Pokud mají autority zkušenost s Bohem, pak existuje Bůh

Chybně jsem tedy předpokládal, že existence instituce je důkaz pro existenci předmětu, který zkoumá. Krom toho jsem ovšem také věřil v osobní integritu náboženských představitelů. Takové přesvědčení se dotýká důkazu Boží existence zkušeností Boha. Pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje.

Vždycky jsem toužil po tom, aby se mnou Bůh mluvil a vždycky jsem se velmi styděl za to, že ho nedokážu přimět k tomu, aby to dělal. Domníval jsem se, že všichni kolem mne s Bohem mluvit dokáží. Neustále jsem se bál, že se mě někdo z nich někdy zeptá, zda to umím a já že budu muset přiznat, že to neumím. To by pro mě byla naprostá katastrofa a nic takového bych nikdy nepřežil!

Byl jsem si také naprosto jistý, že papež a biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokáží řadoví věřící, bylo mi jasné, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.

Dnes se mi zdá, že se věřící v této věci navzájem drží v šachu. Každý věřící možná předpokládá, že on sice s Bohem mluvit neumí, ale ostatní že to určitě umí. A tak čeká, že se to jednou také naučí. Mám za to, že je třeba, aby někdo jako první řekl, že je císař je nahý. Tak tedy: očekávání, že se mnou někdy Bůh začne mluvit je falešné. Neexistuje nikdo, kdo by kdy s Bohem mluvil.

Too-much-invested-to-quit fallacy

Existuje ale ještě mnohem závažnější důvod, proč pro mne bylo velmi obtížné přijmout to, že Bůh neexistuje. Přestat věřit v Boha pro mne také znamenalo, že musím uznat, že jsem se mnoho let mýlil. Nejde jen o to, že je ostuda, že jsem léta nesprávně přemýšlel. Do náboženství jsem také hodně investoval.

Investoval jsem do něj čas a energii, když jsem docházel na bohoslužby, když jsem se pokoušel modlit, když jsem četl náboženskou literaturu, nebo když jsem vyhledával duchovní rozhovory. Investoval jsem do něj emoce a naděje, když jsem se trápil nad svými duchovními neúspěchy a ujišťoval se, že jednoho dne nakonec přiměji Boha mluvit.

Dlouho jsem nebyl ochotný přihlásit se k ateismu jen proto, protože by to znamenalo, že všechny moje předchozí investice do náboženství byly naprosto zbytečným plýtváním. Nějaký čas jsem si útěšně představoval, že v Boha znovu uvěřím a pokračoval jsem ve všech investicích, jako bych neměl vážné pochybnosti. V takové situaci bylo obtížné uvědomit si, že fakt, že jsem do něčeho hodně investoval není racionální důvod pro to, abych v oněch investicích pokračoval dál.

Změna v názoru na existenci Boha je hluboká změna světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě. Co například všechny ty knih a lidé, kteří mě svého času dokázali „posílit ve víře“? Vždy jsem o takových lidech a knihách přemýšlel jako o něčem, co pro mne bylo prospěšné a užitečné. Když jsem se stal ateistou, musel jsem ve své mysli všechny takové události přenálepkovat z „užitečné“ na „neužitečné a zbytečné“. Nakonec nemůže být žádné překvapení, že se mi do něčeho takového ze začátku vůbec nechtělo a že jsem se náboženství za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Přestat věřit v Boha je obtížný úkol, který v tomto životě stojí před všemi věřícími a ve kterém je velmi snadné selhat. Je příliš lákavé zastavit se na půl cesty a nedotáhnout tento úkol do konce, obzvlášť pokud podceníme síly, které nás budou hnát zpět do náruče víry. Zvládnutí takového úkolu předpokládá ochotu čelit vlastní omylnosti a schopnost odpustit sám sobě i lidem, které milujeme a kteří nám nevědomky škodili, když nás „vedli a posilovali ve víře“.

[EDIT: vyjádření k diskuzi zde.]

Dodatek o ateistické kritice kněží

Na ateismu mě trápí snad jediná věc. Když ateisté píšou o kněžích, píšou výhradně o sexuální zneužívání dětí. To je podle mého názoru projev nesprávného, slabošského a zákeřného ateismu. Muži, kteří dnes vedou naše farnosti nejsou žádní deviantní násilníci.

Jsou to muži, kteří kdysi, ve svých osmnácti letech, vstoupili do semináře a snili o dialogickém životě v Boží blízkosti. Do náboženství investovali mnohem víc, než kterýkoliv běžný věřící a o to více musí být náboženstvím zklamaní. Když přemýšlíme o kněžích, neměli bychom přemýšlet o sexualních skandálech, ale o tragédii lidí, kteří jsou lapeni ve službě, do které vložili svá nejhlubší očekávání, která je zklamala a ze které je kvůli tlaku očekávání bližních a farníků prakticky nemožné se vyvázat.

EDIT: Na článek odkazovali Petr Fraňek v blogpostu Proč se necháváme snadno zmanipulovat? a katolický kněz Petr Žaloudek v eponymním článku.