Proč přestávám používat slovo „ateismus“

Když jsem se ještě relativně nedávno hlásil ke katolické církvi, nebyl pro mě ateismus (v podobě v jaké jsem se s ním setkával) opravdovou alternativou. Domnívám se, že i obecně platí, že jeden z důvodů, proč věřící křesťané nejsou ochotní přemýšlet o křesťanství s odstupem a skutečně objektivně zhodnotit argumenty ateistů je ten, že ateismus zdánlivě nenabízí alternativní světonázor.

Ateismus versus naturalismus

Na první pohled se zdá, že ateisté jsou pouze záškodníci, kteří boří domeček teismu a sami žádný vlastní domeček nestaví. Křesťan se pak chtě-nechtě musí domnívat, že alternativa křesťanského světonázoru je nihilistickou alternativou absence světonázoru. Pak se ale nelze divit, že možnost zabývat se ateismem není pro křesťana dvakrát lákavá. Kdo by také chtěl žít bez světonázoru a ignorovat otázky jako „odkud pocházíme?“, „kdo jsme?“, „jaký je původ morálky?“, „co je to láska?“, nebo „jaký je smysl života?“. Zdá se mi ovšem, že chápání ateismu jako čirého popírání a jako absence světonázoru není pravdivé a že zde jde pouze o nepříjemný projev zhoubnosti despotické vlády slova nad lidským myšlením.

„Ateismus“ není z etymologického hlediska skutečně nic jiného než „neteismus“ a v tomto smyslu není divu, že ateisté jsou pokládání za pouhé bořitele. Negativitu slova "ateismus" v tomto smyslu nelze oddiskutovat. V rozporu s intuicí se ale ateisté krom boření věnují také stavění a dokonce takovému stavění věnují nesrovnatelně více času než boření. Staví totiž domeček naturalistické vědy, ve které se může kdykoliv a třeba i na přechodnou dobu ubytovat - ať už je to teista pochybující nebo bývalý. Alternativou teismu tedy proti původní intuici není bezdomovectví, ale přestěhování se z jednoho domečku do jiného. Zdá se mi, že jedna z nejlepších věcí, kterou bychom pro diskuzi o teismu a ateismu mohli udělat je prostě přejmenovat spor mezi teisty a ateisty na spor mezi supernaturalisty a naturalisty. Pak by bylo jasné, že i ateismus přednáší pozitivní světonázor.

Na rozlišení "naturalismus - supernaturalismus" je mnohem jasněji vidět, v čem se teisté a ateisté shodnou, v čem se neshodnou a proč ateismus není prosté popření teismu. Na první pohled to vypadá trochu nesmyslně, ale ve skutečnosti je teismus nejspíše jakýmsi rozšířením ateismu. Zavádějící etymologie slov „teismus“ a „ateismus“ nás ovšem nevyhnutelně vede k mnoha zbytečným nedorozuměním. Především toto zastaralé rozlišení zapřičiňuje zbytečnou zlou krev a zakrývá vše, v čem spolu teisté a ateisté souhlasí. Teisté (a zvykejme si na to: supernaturalisté) i ateisté (rozumějme: naturalisté) spolu souhlasí v existenci vnějšího světa a souhlasí s tím, že je možné popisovat ho pomocí nástrojů přírodních věd. Teismus (supernaturalismus) není s ateismem (naturalismem) v logickém rozporu, spíše je vhodné ho chápat jako rozšíření naturalismu. Naturalisté tvrdí jisté věci, supernaturalisté s nimi souhlasí a ještě něco přidávají.

Co nové rozlišení znamená pro diskuzi?

Pokud nové rozlišení přijmeme, vyjasní se nám, že nejlepší otázka, kterou může teista s ateistou řešit je otázka, zda máme důvody pro to pokládat naturalismus za omezenou a slabou teorii která leccos nezvládá vysvětlit. To konkrétně znamená hledat důvody, proč je nutné postulovat supernaturální bytosti nebo věci (bohy, anděly, zlé duchy, životní sílu atd.). Abstraktní a obtížná otázka po existenci Boha se tak může přeměnit v konkrétní otázku po silných a slabých stránkách naturalistických a supernaturalistických vysvětlení přirozených jevů jako je např. evidentní výskyt důmyslného designu v živé přírodě. Od supernaturalistů pak taková diskuze předpokládá ochotu dobře se seznámit s naturalistickými vysvětleními těchto jevů. Jejich kritika by měla vycházet z dobré znalosti třeba alespoň jedné populární knihy např. o evoluční biologii.

Dvojice slov „naturalismus“ a „supernaturalismus“ také lépe ukazuje co ve sporu je nulová hypotéza. Dvojice „teismus“ a „ateismus“ nesprávně implikuje, že je zde jakési základní přesvědčení jménem „teismus“, proti kterému vystupuje popírající „ateismus“. To je nesprávná implikace, protože obecně platí zásada, že kdo tvrdí něco pozitivního (např. „Bůh existuje“), ten také nese důkazní břemeno. Oproti tomu jde v případě druhé pojmové dvojice jasně vidět, že „naturalismus“ obsahuje jakýsi komplex tvrzení, na kterém se všichni shodnou a který někteří lidé pouze druhotně rozšiřují v „supernaturalismus“, což je dobře vyjádřeno předponou „super-“. Zde je tedy jasné, kdo přednáší pozitivní tvrzení nad rámec obecné shody a na kom leží břemeno dokazování.

Vedlejším výhodným důsledkem pro ateisty (a skeptiky) je, že mezi supernaturalisty takříkajíc „spadnou“ i lidé, které by bylo obtížné pokládat za klasické teisty. V tomto smyslu jsou supernaturalisty také ateisté, kteří jsou buddhisty, ateisté kteří věří v neosobní transcendentní energii nebo ateisty, kteří věří na telepatii, komunikaci s duchy předků atp. V tak ateistické zemi jako je Česká republika je argumentace proti teismu ve srovnání s jinými zeměmi do jisté míry zbytečná. O to prospěšnější je ale právě naturalistická argumentace proti pseudovědě a víře ve „vyšší sílu“ nebo v osobní nesmrtelnost.

-

Last.fm a kvantitativní výzkum ve vlastním vkusu

Mé statistiky na webu Last.fm mě nepřestávají fascinovat a nutí mě přemýšlet o tom, odkud se vlastně dozvídám co mám rád. Vždycky jsem si myslel, že mám ke svému já jakýsi neomylný bezprostřední přístup. Zdálo se mi, že o tom co mám rád zkrátka vím a nemusím to nějak zjišťovat. Empirické údaje o mém skutečném chování, které sbírá Last.fm mě ale nutí pochybovat zda to tak doopravdy je. Statistická data z Last.fm mě usvědčují z toho, že jaksi vůbec neposlouchám interprety, které bych jmenoval jako své oblíbené a že naopak často poslouchám interprety, ke kterým bych se příliš nehlásil. To může být zajímavý důkaz pro tvrzení, že obraz sama sebe si konstruuji tak, aby byl spíš pozitivní než aby byl pravdivý.

Co je Last.fm

Last.fm je webová stránka, na které se sdružuje komunita fanoušků hudby. Její zvláštností je to, že nabízí program, který si můžete stáhnout a který na servery webu posílá informace o veškeré hudbě, kterou na svém počítači posloucháte. Stránka pak generuje statistiky, ze kterých se dozvíte, které interprety, která alba nebo které písně posloucháte nejčastěji.

Je asi zřejmé, že tento web není vhodný pro lidi, kteří si úzkostně chrání své soukromí. Opravdu to funguje tak, že kdokoliv na celém světě může kdykoliv v reálném čase zjistit, jaká píseň právě hraje ve vašem multimediálním přehrávači. Statistiky, které Last.fm shromažďuje jsou ale neobyčejně užitečné. Vám slouží tak, že systém vyhledává lidi, kteří poslouchají podobnou hudbu jako vy a na základě jejich statistik vám nabízí interprety, které zatím neposloucháte, ale kteří by se vám mohli líbit. Především je to ale v současnosti jediný dobře fungující nástroj pro sledování vývoje popularity interpretů a písní. Starší nástroje, jako byly žebříčky prodejnosti CD a rádiové hitparády dnes totiž nevypovídají téměř o ničem, protože si hudbu téměř nikdo nekupuje a rádia už dávno nikdo neposlouchá.

Jak Last.fm ukazuje, kdo doopravdy jsme

Informace, které můžeme díky Last.fm o chování posluchačů získat jsou úžasné. Dnes například přesně víme, že nejčastěji přehrávanou písní mezi 20. a 27. březnem je Under Cover Of Darkness od The Strokes a že si ji 42460 lidí během daného týdne přehrálo celkem 130586 krát. To úplně mění naše chápání toho, co to znamená, když říkáme, že nějaká píseň je hitem.

Tento fascinující rys webu ale zatím nejsem schopen ocenit, protože jsem se stále nestačil vzpamatovat z faktu, že podle objektivních dat ve skutečnosti téměř nikdy neposlouchám své „nejoblíbenější“ hodnotné interprety kterými se tak rád zaštiťuji a naopak téměř neustále poslouchám hudbu, kterou jsem poslouchal kdysi na začátku dospívání a ke které se příliš hlasitě nehlásím. Evidentně tedy nejsem tak náročný posluchač, jak by se zdálo z mých odpovědí na otázku „a co vlastně rád posloucháš?“. Mojí jedinou nadějí tak je doufat, že v tom nejsem sám. A možná že v tom skutečně sám nejsem. Například na základě dat z filmové databáze se mi zdá, že lidé mají celkem silnou tendenci hlásit se k uznávaným režisérům a přitom projevují podivuhodně malou ochotu sledovat filmy z jejich filmografií. Doufám tedy, že takto sami sebe podvádíme všichni.

Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Příští měsíc mi bude 23 let a teprve v květnu 2010 jsem přestal věřit v Boha. Poslední dobou jsem občas přemýšlel nad tím, proč mi to všechno trvalo tak dlouho. Proč přesně jsem představu existence Boha nedokázal odmítnout už mnohem, mnohem dříve? Na tuto otázku jsem zatím našel dvě odpovědi, přičemž obě mě tiše obviňují z toho, že jsem se dlouho dopouštěl jistých kognitivních omylů (chyb v přemýšlení).

Za prvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Za druhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.

The Authority bias

Důvěra v instituce: Pokud existují instituce které se zabývají Bohem, existuje i Bůh

Dříve, když jsem byl ještě věřícím, jsem příležitostně vyhledával hádky s lidmi, kteří v Boha nevěří. A někdy jsem si o ateismu četl. Přesto na mě kritika náboženství téměř vůbec nezapůsobila. Samozřejmě mě zajímá, proč to tak bylo.

Pamatuji si mnoho sofistikovaných argumentů, které jsem v diskuzích s ateisty používal. Dnes ale zřetelně vidím, že se za všemi těmi složitými a komplexními důvody schovávala dvojice jednoduchý argumentů, o kterých jsem ale nikdy nemluvil nahlas. Nikdy dříve jsem je nevyslovil, protože jsem si jich vlastně nebyl vědom. A nejspíš právě proto mě tak silně ovládaly. První z nich představím zde a další až v následující části

Vždy jsem byl ochotný poslouchat ateisty a dokonce připustit, že jejich tvrzení znějí rozumně. Kdyby ale měl ateismus pravdu a Bůh by neexistoval, znamenalo by to, že všechny starobylé teologické fakulty po celé stovky let intenzivně studovaly ... nic. Všichni teologové by svůj život zasvětili pečlivé analýze ničeho. Všechny knížky o náboženství, které kdy byly napsány by byly téměř úplně nesmyslným seskupením slov. Taková tvrzení mi přišla dokonale absurdní.

A právě tato absurdita pro mne byla důvodem, proč ateismus zkrátka nemohl mít pravdu. Bylo pro mne nemožné představit si ateistický argument, jehož odmítnutí by bylo absurdnější než výše uvedená tvrzení znevažující teologické fakulty a zpochybňující práci množství lidí, kterou po téměř tisíc let vykonávaly.

Důvěra v autority: Pokud mají autority zkušenost s Bohem, pak existuje Bůh

Chybně jsem tedy předpokládal, že existence instituce je důkaz pro existenci předmětu, který zkoumá. Krom toho jsem ovšem také věřil v osobní integritu náboženských představitelů. Takové přesvědčení se dotýká důkazu Boží existence zkušeností Boha. Pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje.

Vždycky jsem toužil po tom, aby se mnou Bůh mluvil a vždycky jsem se velmi styděl za to, že ho nedokážu přimět k tomu, aby to dělal. Domníval jsem se, že všichni kolem mne s Bohem mluvit dokáží. Neustále jsem se bál, že se mě někdo z nich někdy zeptá, zda to umím a já že budu muset přiznat, že to neumím. To by pro mě byla naprostá katastrofa a nic takového bych nikdy nepřežil!

Byl jsem si také naprosto jistý, že papež a biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokáží řadoví věřící, bylo mi jasné, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.

Dnes se mi zdá, že se věřící v této věci navzájem drží v šachu. Každý věřící možná předpokládá, že on sice s Bohem mluvit neumí, ale ostatní že to určitě umí. A tak čeká, že se to jednou také naučí. Mám za to, že je třeba, aby někdo jako první řekl, že je císař je nahý. Tak tedy: očekávání, že se mnou někdy Bůh začne mluvit je falešné. Neexistuje nikdo, kdo by kdy s Bohem mluvil.

Too-much-invested-to-quit fallacy

Existuje ale ještě mnohem závažnější důvod, proč pro mne bylo velmi obtížné přijmout to, že Bůh neexistuje. Přestat věřit v Boha pro mne také znamenalo, že musím uznat, že jsem se mnoho let mýlil. Nejde jen o to, že je ostuda, že jsem léta nesprávně přemýšlel. Do náboženství jsem také hodně investoval.

Investoval jsem do něj čas a energii, když jsem docházel na bohoslužby, když jsem se pokoušel modlit, když jsem četl náboženskou literaturu, nebo když jsem vyhledával duchovní rozhovory. Investoval jsem do něj emoce a naděje, když jsem se trápil nad svými duchovními neúspěchy a ujišťoval se, že jednoho dne nakonec přiměji Boha mluvit.

Dlouho jsem nebyl ochotný přihlásit se k ateismu jen proto, protože by to znamenalo, že všechny moje předchozí investice do náboženství byly naprosto zbytečným plýtváním. Nějaký čas jsem si útěšně představoval, že v Boha znovu uvěřím a pokračoval jsem ve všech investicích, jako bych neměl vážné pochybnosti. V takové situaci bylo obtížné uvědomit si, že fakt, že jsem do něčeho hodně investoval není racionální důvod pro to, abych v oněch investicích pokračoval dál.

Změna v názoru na existenci Boha je hluboká změna světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě. Co například všechny ty knih a lidé, kteří mě svého času dokázali „posílit ve víře“? Vždy jsem o takových lidech a knihách přemýšlel jako o něčem, co pro mne bylo prospěšné a užitečné. Když jsem se stal ateistou, musel jsem ve své mysli všechny takové události přenálepkovat z „užitečné“ na „neužitečné a zbytečné“. Nakonec nemůže být žádné překvapení, že se mi do něčeho takového ze začátku vůbec nechtělo a že jsem se náboženství za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Přestat věřit v Boha je obtížný úkol, který v tomto životě stojí před všemi věřícími a ve kterém je velmi snadné selhat. Je příliš lákavé zastavit se na půl cesty a nedotáhnout tento úkol do konce, obzvlášť pokud podceníme síly, které nás budou hnát zpět do náruče víry. Zvládnutí takového úkolu předpokládá ochotu čelit vlastní omylnosti a schopnost odpustit sám sobě i lidem, které milujeme a kteří nám nevědomky škodili, když nás „vedli a posilovali ve víře“.

[EDIT: vyjádření k diskuzi zde.]

Dodatek o ateistické kritice kněží

Na ateismu mě trápí snad jediná věc. Když ateisté píšou o kněžích, píšou výhradně o sexuální zneužívání dětí. To je podle mého názoru projev nesprávného, slabošského a zákeřného ateismu. Muži, kteří dnes vedou naše farnosti nejsou žádní deviantní násilníci.

Jsou to muži, kteří kdysi, ve svých osmnácti letech, vstoupili do semináře a snili o dialogickém životě v Boží blízkosti. Do náboženství investovali mnohem víc, než kterýkoliv běžný věřící a o to více musí být náboženstvím zklamaní. Když přemýšlíme o kněžích, neměli bychom přemýšlet o sexualních skandálech, ale o tragédii lidí, kteří jsou lapeni ve službě, do které vložili svá nejhlubší očekávání, která je zklamala a ze které je kvůli tlaku očekávání bližních a farníků prakticky nemožné se vyvázat.

EDIT: Na článek odkazovali Petr Fraňek v blogpostu Proč se necháváme snadno zmanipulovat? a katolický kněz Petr Žaloudek v eponymním článku.