Prospektová teorie a teorie očekávaného užitku

Photograph by Andreas Rentz/Getty Images for Burda Media.

Musím se přiznat, že když jsem knížku Thinking, Fast and Slow četl poprvé, nepochopil jsem úplně přesně k čemu je prospektová teorie (prospect theory) dobrá. Existuje přitom spousta důvodů, proč je vhodné vědět co vysvětluje. Právě za prospektovou teorii získal totiž Daniel Kahneman jako první psycholog vůbec Nobelovu cenu za ekonomii. Toto ocenění z roku 2002 přitom nebylo pouze velkým úspěchem pro Daniela Kahnemana. Šlo také o velký úspěch pro celou behaviorální ekonomii a já jsem si proto v duchu slíbil, že se k tématu později vrátím a znovu si ho promyslím.

Prospektovou teorii představili Amos Tversky a Daniel Kahneman poprvé ve společném článku s názvem „Prospect theory: An analysis of decisions under risk“, který vyšel v roce 1979 v prestižním časopise Econometrica. Článek byl kritikou starší teorie, tzv. teorie očekávaného užitku (expected utility theory), která má původ v první polovině 18. století a která má ambici být deskriptivní i normativní ekonomickou teorií rozhodování v situacích, které zahrnují riziko. Tverského a Kahnemana přitom nezajímalo, zda teorie očekávaného užitku poskytuje dobré rady v otázce jak se rozhodovat, tedy zda je dobrou normativní teorií. Nesouhlasili jednoduše s tvrzením, že starší teorie dobře popisuje to, jak se většina lidí většinou rozhoduje. Jinak řečeno, byli přesvědčeni, že jde o špatnou teorií deskriptivní.

Původní experimenty Tverského a Kahnemana, které předcházely rozvoji prospektové teorie zkoumaly intuitivní odpovědi na dilemata, jako je například toto dilema se dvěma alternativními možnostmi. Sami si přitom můžete vyzkoušet, která z alternativ je pro vás na první pohled atraktivnější:

A. Hodíte mincí. Pokud padne panna, dostanete 100 dolarů. Pokud padne orel, nedostanete nic.

B. Dostanete 46 dolarů

Částka 100 dolarů, kterou můžete vyhrát odpovídá asi 2000 korunám. Jistota 46ti dolarů odpovídá asi 920 korunám. Dilema je samozřejmě zákeřné kvůli tomu, že jde o situaci která zahrnuje riziko, protože při rozhodování nevíte, co vám z dilematu vzejde, pokud si zvolíte možnost A. Pokud by padla panna, získáte 100 dolarů, což je více než 46 dolarů. Pokud by vám ale padl orel, nezískáte nic, což je méně než 46 dolarů. Pokud jste alespoň trochu jako já a jako většina lidí, intuitivně si nejspíše spokojíte s 46ti dolary (920ti korunami), vyberete druhou možnost a riziku se raději vyhnete. Někdo by ovšem mohl říct, že takové rozhodnutí je iracionální.

Teď když víme, že pro většinu lidí je přitažlivější možnost B, můžeme se k dilematu vrátit a zamyslet se nad tím, zda jde skutečně o lepší alternativu. Skoro každého napadne, jak by se dalo rychle spočítat, která z dvou možnosti je doopravdy lepší. Stačí zkrátka vypočítat jaká je očekávaná hodnota obou možností a pak vybrat tu s vyšší očekávanou hodnotou. Očekávanou hodnotu obou možností lze spočítat takto:

A. (100 * 0,5) + (0 * 0,5) = 50

B. (46 * 1) = 46

Přesně toto je způsob, jakým se podobná dilemata řešila nejen před vznikem prospektové teorie, ale ještě mnohem dřív, tedy v době před tím, než v první polovině 18. století vznikla teorie očekávaného užitku. Této nejstarší teorii se říká teorie očekávané hodnoty (expected value theory) a její zastánce je zavázán preferovat možnost A. před možností B., čímž se samozřejmě dostává do sporu s pozorováním, že většina lidí si volí naopak možnost B. Z pohledu teorie očekávané hodnoty se tedy zdá, že většina lidí jsou špatnými přirozenými statistiky a že projevují iracionální averzi k riziku (risk aversion). Averze k riziku se projevuje tak, že lidé někdy preferují jistou věc před možností která zahrnuje riziko i v případech, že je možnosti zahrnující riziko přiřazena vyšší očekávaná hodnota. Například v našem dilematu lidé projevují (zdánlivě) iracionálně ochotu oželet nebo „zaplatit“ 4 dolary ze svého očekávaného užitku za to, aby se riziku vyhnuli.

Obě mladší teorie, teorie očekávaného užitku a prospektová teorie, souhlasí s popisem z pohledu teorie očekávané hodnoty v tom, že lidé skutečně projevují averzi k riziku. Nesouhlasí ale s tím, že averze k riziku je iracionální. Hodnoty jako 46 dolarů, 100 dolarů nebo 0 dolarů se kterými pracuje teorie očekávané hodnoty jsou totiž podle teorie očekávaného užitku pouhá čísla, která sama o sobě pro konkrétní lidi téměř nic neznamenají. Důležitý je samozřejmě kontext, tedy to, jaký užitek konkrétnímu člověku dalších 46, 100 nebo 0 dolarů přinese. V extrémním případě si lze například představit člověka, pro kterého by zisk 46 dolarů znamenal rozdíl mezi několika dny hladovění a několika dny hodování. Právě od takového člověka by přitom bylo jen a jen racionální, kdyby si vybral spíše jistých 46 dolarů a oželel naděje na zisk 100 dolarů a to prostě proto, že by zároveň riskoval nesmírně nepříjemnou alternativu, že nedostane nic a bude hladovět.

Nejde však ale jen o krajní příklady extrémně chudých lidí. Zákon klesajícího mezního užitku z bohatství, se týká všech lidí ve všech situacích. Tvrzení: "Čím více vlastníte tisícikorun, tím menší radost budete mít z další tisícikoruny kterou získáte" platí jak pro chudáky, tak pro boháče. Vztah celkového užitku k bohatství vyjadřuje asi takováto křivka, kterou zná každý ze základního kurzu ekonomie:

Jak si lze všimnout, celkový užitek z bohatství roste ze začátku velmi rychle, postupně se tempo jeho růstu zpomaluje, ale nikdy se nezastaví a celkový užitek nikdy nezačne klesat. Jinak řečeno, vaše první tisícikoruny jsou pro vás velmi užitečné, můžete si za ně koupit spoustu užitečných věcí, jako je jídlo, voda, elektřina a střecha nad hlavou. Když máte ale tisícikorun hodně, nezbývá vám než je utrácet za věci, které neznamenají už tak markantní změnu vašeho celkového užitku jako jsou smartphony, elektronické čtečky a tablety. A právě fakt, že křivka celkového užitku roste čím dál pomaleji ukazuje proč je averze k riziku v našem případě racionální. Stručně řečeno, zisk 46ti dolarů pro většinu lidí znamená větší mezní užitek než je polovina mezního užitku ze 100 dolarů. Volba jistých 46 dolarů tedy maximalizuje užitek, což je v ekonomii jiný způsob jak říct, že je racionální. Lidé tedy možná nejsou přirozenými statistiky, zdá se ale, že jsou alespoň dobrými přirozenými ekonomy.

Zatím jsme si tedy ukázali v čem spolu obě novější teorie souhlasí. Jak prospektová teorie, tak teorie očekávaného užitku předpovídají, že v situacích, kdy jsou obě alternativy dobré budou lidé projevovat jistou averzi k riziku a to kvůli zákonu klesajícího mezního užitku z bohatství. Mnohem zapeklitější problém je ale pochopit, v čem se prospektová teorie od teorie očekávaného užitku liší. Mě osobně velmi pomohlo srovnání dvou grafů, které popisují stejné situace z pohledu obou teorií.

V obou případech tvoří průsečík os x a y referenční bod, tedy určité dané bohatství (určitý počet tisícikorun), které právě teď někdo má. Napravo od průsečíku na ose x jsou zaznamenány kladné změny bohatství (zisky určitého počtu dalších tisícikorun), na levou jsou naopak záporné změny bohatství (ztráty určitého počtu tisícikorun). Na ose y jsou nahoře kladné očekávané změny užitku nebo psychologické hodnoty (očekáváné zvýšení radosti), dole jsou naopak záporné očekávané změny užitku nebo psychologické hodnoty (očekávané zvýšení smutku).

Můj improvizovaný graf závislosti změny bohatství a změny užitku pro teorii očekávaného užitku vypadá asi takto:

Nejznámější graf behaviorální ekonomie zaznamenávající závislost změny bohatství a změny psychologické hodnoty pro prospektovou teorii pak vypadá takhle:

Pokud bychom se dívali pouze na části obou křivek, které nalezneme v prvním kvadrantu (vpravo nahoře), zjistíme, že vypadají téměř stejně. Obě jsou rostoucí, ze začátku rostou rychle a postupně se jejich růst zpomaluje, nikdy se ale nezastaví a křivka nikdy nezačne klesat. Užitková funkce resp. funkce psychologické hodnoty je konkávní. Za to samozřejmě může právě zákon klesajícího mezního užitku z bohatství, právě proto lidé projevují racionální averzi k riziku a právě tato část grafu popisuje rozhodování v situacích, kdy jsou obě možnosti dobré. Na druhou stranu ale existují mezi oběma grafy minimálně tři zajímavé rozdíly.

Zatímco teorie očekávaného užitku zaznamenává na ose y očekávané změny užitku, prospektová teorie zde zaznamenává očekávané změny psychologické hodnoty. Populárně řečeno jde vlastně o očekávané změny na ose radost-smutek (jako je očekávání zvýšení radosti nebo očekávání zvýšení smutku). Tuto změnu dělá prospektová teorie nejspíše proto, že se zjistilo, že lidské emoční reakce na zisky a ztráty bohužel proporčně neodpovídají ziskům a ztrátám celkového užitku. Lidské emoční reakce zkrátka nejsou optimálně vyladěny tak, aby vedly k rozhodování, které maximalizuje užitek. Proto je sledování změn užitku v situacích, kdy chceme popisovat rozhodování skutečných lidí zavádějící. Místo toho je lepší sledovat změny na ose očekávané radosti nebo smutku, které rozhodování skutečně ovlivňují.

S tím souvisí druhý problém, totiž že v blízkosti průsečíku os x a y (tj. v blízkosti referenčního bodu) křivka v případě starší teorie mezního užitku roste jen velmi pozvolně, kdežto v případě prospektové teorie roste relativně dramaticky. Právě tento rozdíl je jasně viditelným projevem faktu, že emoční reakce proporčně neodpovídají změnám celkového užitku. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že emoční reakce odpovídají změnám celkového užitku, museli bychom očekávat, že běžně bohatý člověk bude ke ztrátě nebo zisku několika stokorun emočně indiferentní, protože vzhledem k jeho bohatství taková změna sotva ovlivní jeho celkový užitek z bohatství. To ale samozřejmě není způsob jakým lidé na změny bohatství reagují. Právě strmost růstu hodnotové funkce prospektové teorie v okolí referenčního bodu má vystihovat fakt, že i relativně bohaté lidi dokáže iracionálním způsobem potěšit drobný nečekaný zisk, a že stejné lidi dokáže rozesmutnit nebo rozzlobit i drobná nečekaná ztráta.

Úplně nejdramatičtějším způsobem se ale to, jak se změna užitku a změna psychologické hodnoty rozchází ukazuje v situacích, které nezahrnují pouze riziko, ale také jistou ztrátu. Tento podivuhodný rozdíl je graficky znázorněn v tvaru obou funkcí ve třetím kvadrantu (vlevo dole). Zatímco užitková funkce je zde konkávní, funkce prospektové teorie je konvexní. Za to, že je hodnotová funkce prospektové teorie ve srovnání s racionální křivkou užitkové funkce takto iracionálně pokřivená může zlý kognitivní bias s názvem averze ke ztrátě (loss aversion), který ovlivňuje rozhodování lidí, jejichž volby má prospektová teorie popisovat.

Jak už jsem naznačil, k ilustraci toho, jak averze ke ztrátě vede k iracionálnímu rozhodování slouží nejlépe dilemata, kdy si musíte vybrat ze samých špatných možností. Příkladem může být toto:

Obdržíte 100 dolarů, musíte si ale vybrat jednu z následujících možností:

A. Hodíte mincí. Pokud padne panna, ztratíte 100 dolarů. Pokud padne orel neztratíte nic.

B. Ztratíte 54 dolarů

Jde o dilema, které je podobné tomu, se kterým jsme se seznámili dříve. Sto dolarů znovu odpovídá asi 2000 korun, 54 dolarů je asi 1080 korun a trik spočívá opět v tom, že nevíte, co vám z dilematu vzejde, když si zvolíte možnost A. Pokud by padla panna, ztratíte 100 dolarů, což je horší než ztratit 54 dolarů. Pokud by ale padl orel, neztratíte nic, což je lepší než ztratit 54 dolarů V tomto případě je pro většinu lidí atraktivnější možnost A. Jinak řečeno, lidé v tomto případě projevují ochotu k vyhledávání rizika (risk seeking), což je samozřejmě opak averze k riziku.

Podivnost této preference spočívá v tom, že druhé dilema ve kterém lidé ochotně podstupují riziko je zrcadlovým odrazem našeho prvního dilematu, kde se lidé riziku vyhýbali. V prvním dilematu může volba A. dopadnout buď tak, že vyhrajete 100 dolarů nebo nevyhrajete nic. V dilematu 2 určitě získáte 100 dolarů a vaše volba A. může dopadnout buď tak, že přijdete o 100 dolarů (takže de facto nevyhrajete nic) nebo přijdete o nic (takže de facto vyhrajete 100 dolarů). Při volbě B. v prvním dilematu vyhrajete 46 dolarů. V dilematu 2 při volbě B. určitě určitě dostanete 100 dolarů a určitě ztratíte 54 dolarů (takže de facto vyhrajete 46 dolarů). Možnosti A. a B. jsou v obou dilematech tedy ekvivalentní a používají pouze jinou rétoriku. V dilematu 1 se přitom lidem daří maximalizovat svůj užitek když se vyhýbají riziku, kdežto v dilematu 2 se lidé chovají iracionálně a svůj užitek nemaximalizují, když riziko vyhledávají. Tato iracionální volba je ovlivněna právě averzí ke ztrátě, která působí, že polovina očekávaného smutku ze ztráty 100 dolarů je menší než očekávaný smutek ze ztráty 54 dolarů.

Rozdíl mezi konkávní užitkovou funkcí ve třetím kvadrantu a konvexní funkcí prospektové teorie má rozdílné implikace. Teorie mezního užitku předpokládá, že ztráta první tisícikoruny vám ve srovnání se ztrátou druhé a každé další tisícikoruny nebude až tolik vadit. To vše samozřejmě vyplývá ze zákona klesajícího mezního užitku z bohatství. Behaviorální ekonomie ale zjistila, že lidé se nejvíce snaží vyhnout ztrátě první tisícikoruny a ke ztrátě druhé a každé další tisícikoruny jsou stále indiferentnější. Jinak řečeno, lidé se rozhodují podle toho, že očekávají, že ztráta tisícikoruny bude důvodem k většímu smutku než je polovina smutku ze ztráty dvou tisíc.

Na závěr bych rád připomenul, že konvekčnost hodnotové funkce podle prospektové teorie a fakt, že podléháme averzi ke ztrátě, má právě tu zajímavou implikaci pro otázku placení společných útrat, které si všiml Dan Ariely. Konkrétně jde o otázku, zda je lepší se s partnery nebo blízkými přáteli o společné útraty v restauraci při každém placení spravedlivě dělit, nebo zda je lepší střídat se v placení celé útraty. Pokud by byly naše emoční reakce přímo úměrné úbytku celkového užitku z bohatství spojených s placením účtu, bylo by nejlepší účet si vždy dělit, protože každá další zaplacená desetikoruna by nás „bolela“ více než ta předcházející, takže by pro nás bylo lepší platit často a málo. To, že je hodnotová funkce prospektové teorie konvexní ale znamená, že je lepší platit naopak méně často více peněz naráz. Jinak řečeno je tedy lepší se v placení střídat. Podle prospektové teorie nás totiž naopak nejvíce bolí první zaplacená desetikoruna a každá další nás bolí méně.

BONUS pro věrné čtenáře, kteří vydrželi až do konce:

Motto speciálního BONUSU: "Jeden obrázek vydá za tisíc slov." (Čínské přísloví)

Březnová přednáška Tali Sharotové pro RSA

Na přelomu února a března proběhla na Long Beach v Kalifornii konference TED2012. Jak každý fanoušek projektu TED ví, jde o největší a nejlepší tedovskou konferenci, na které je odprezentována většina těch nejskvělejších přednášek za daný rok. Přednášky jsou v poslední době postupně zveřejňovány na stránkách projektu a vzhledem k tomu, že seznam pronesených přednášek je volně přístupný, může si každý už teď snadno zjistit, zdá se má nebo nemá na co se těšit.

Já osobně se docela těším a to zejména na společnou přednášku evolučního psychologa Stevena Pinkera a jeho ženy, filozofky Rebeccy Goldsteinové, o tom, zda za schopnost jednat morálně vděčíme rozumu ale také na přednášku Tali Sharotové o optimistickém biasu. Z mého zběžného průzkumu archivu stránek ted.com bohužel plyne, že přednášky se na webu mohou objevit v nejhorším případě třeba až za několik měsíců, takže nezbývá než trpělivě čekat.

Jedním z dobrých nápadů, jak si zkrátit čas, může být zhlédnutí březnové přednášky Tali Sharotové pro britskou Královskou společnost svobodných umění (Royal Society of Arts) na stejné téma. Čtenář její knihy Optimism bias: A Tour of the Irrationally Positive Brain se sice nedozví prakticky nic nového, záznamu ovšem nelze upřít to, že jde o audiovizuálně a esteticky velmi příjemný způsob jak si připomenout nejdůležitějších známá fakta:

(0:30 - 2:55) Optimistický bias je blízkým příbuzným iluze nadřazenosti (superiority bias), podléhá mu asi 80 procent lidí, přičemž nezáleží na tom v jaké zemi daný člověk žije, jakého je pohlaví či rasy nebo kolik je mu let. 

(2:56 - 4:17) Zdá se, že optimistickému biasu podléhají i člověku relativně vzdálené živočišné druhy jako je například špaček obecný (studie Stephanie Mathesonové).

(4:18 - 5:33) Přibližně 20 procent lidí nevykazuje známky optimistického biasu, přičemž nejčastěji jde o lidi trpící klinickou depresí. Mírně depresivní lidé vidí svou budoucnost realisticky, kdežto středně a těžce depresivní podléhají naopak pesimistickému biasu (studie Daniela Strunka).

(5:34 - 6:47) Optimistický bias je kognitivní iluze, které si nejsme vědomi a které nelze nepodléhat.

(6:48 - 8:53) Lidé jsou ochotni korigovat svá očekávání ohledně budoucnosti pouze v případě, že se ukáže, že mohou očekávat více dobrých nebo méně špatných událostí než se zdálo (tj. že na tom budou lépe). Lidé naopak selektivně ignorují nová fakta pokud ukazují, že by měli očekávat více špatných věcí nebo méně těch dobrých (tj. že na tom budou hůře) (studie Tali Sharotové)

(8:54 - 12:05) Vliv optimistického biasu lze na čas uměle posílit nebo oslabit ovlivněním aktivity v určitých oblastech mozku, které zodpovídají za naši schopnost odhalovat pozitivní a negativní chyby v našich očekávání.

(12:06 - 14:00) Běžná představa, podle které je lepší očekávat vždy to nejhorší a případně se nechat překvapit dobrým výsledkem je chybná. Optimistický bias obecně nevede k větší nespokojenosti když se nám nedaří ani nesnižuje spokojenost když se nám daří. (studie Margaret Marshallové)

(14:01 - 16:34) Optimistický bias vede k očekávání pozitivních budoucích událostí a samo toto očekávání je příjemné. Optimistický bias je tak výhodný i v případech, kdy nás doopravdy obelhává. Krom toho je výhodný proto, že nás připravuje o pocit úzkosti, kterou cítíme, když očekáváme nepříjemné budoucí událostí. Asi největší výhoda pak spočívá v tom, že je určitým druhem sebenaplňujícího se proroctví a vede k jednání, jehož důsledkem bude, že skutečně získáme více věci které chceme a méně těch, které nechceme.

(16:35 - 16:56) Nevýhodou optimistického biasu je, že nás vede k podceňování rizik a brání nám, abychom podnikli kroky, které tato rizika mohou snížit. Obecně ale pozitiva optimistického biasu převažují negativa.

(16:57 - 17-25) Kognitivní iluzi optimistického biasu nelze nepodléhat, takže pochopení tohoto jevu nás nepřipraví o výhody, které nám z něj plynou. Pokud mu ale porozumíme, můžeme proti němu v některých situacích záměrně jednat tak, abychom předešli alespoň těm několika nejhorším negativům, která přináší.

(17:26 - 19:34) Diskuze s Jonathanem Rowsonem

"Thinking, Fast and Slow" na podzim v češtině

V poslední době jsem po pravdě řečeno prakticky přestal číst beletrii. Může za to nejspíše několik skvělých populárně-naučných publikací, jejichž četba mi v posledním roce a půl přinesla tolik potěšení, že jsem krásnou literaturu prostě mimoděk přestal vyhledávat. Obzvláště jsem si pak oblíbil knížky, které mě uvedly do určitých zajímavých oborů. Postupně šlo především o cvičebnici Na emoce s rozumem od Dennise Greenbergera a Christine Padeské (kognitivně-behaviorální terapie), knihu Červená královna od Matta Ridleyho (genocentrická teorie evoluce) a publikaci Boží blud od Richarda Dawkinse (nový ateismus).

Do stejné řady pro mě přitom náleží také loňská Thinking, Fast and Slow laureáta Nobelovy ceny Daniela Kahnemana, která vyšla právě včas, aby mi skvěle posloužila jako nejlepší možný úvod do behaviorální ekonomie. Zvláštní sentimentální vztah mám ke knize pak i proto, že byla první knihou, kterou jsem komplet přelouskal na čtečce Kindle.

Kniha dosáhla po právu skvělého komerčního úspěchu a i téměř půl roku po vydání se stále velmi dobře prodává. Na serveru Amazon.com se například k dnešnímu dni drží na 19. místě mezi bestsellery a v žebříčku knih z mé oblíbené oblasti behaviorálních věd je stále jedničkou. V nadřazené kategorii "Professional Science" pak Thinking, Fast and Slow porazila pouze březnová novinka o tvořivosti Imagine: How Creativity Works dalšího z mých hrdinů - mladého neurovědece Jonaha Lehrera. Vzhledem k velkému čtenářskému úspěchu ve světě proto není překvapením, že si kniha našla českého vydavatele.

Trochu nečekané je snad jen jméno nakladatelství, které se publikace knížky nobelisty Kahnemana ujme. Nepůjde ani o Academii ani o Portál, nýbrž o nakladatelství Jan Melvil Publishing a dle edičního plánu by kniha měla být připravená na podzim roku 2012. Vydavatelství se docela krkolomným způsobem propracovalo od dětských knížek, které vydávalo v roce 2007 k různým svépomocným příručkám, které vydává dnes a mě docela zajímá jakým směrem bude pokračovat. Nakladatelství mimochodem vede Tomáš Baránek, který si zde vydal dvojkovou verzi své známé příručky Jak sbalit ženu.

Na českém internetu na vydání anglického originálu knížky, nejrychleji a nejvtipněji zareagoval hned v listopadu Filip Tvrdý v blogpostu Thinking, Fast and Slow ze kterého jsem se o existenci knihy dozvěděl i já. Pamětihodnou je zejména pasáž, ve které Filip sympatizantům levice připomíná, co by se měli naučit z kombinace behaviorální ekonomie a komiksových sešitů o hodném pavoučím hrdinovi Spidermanovi. Těsně před vánocemi na knížku v Lidových novinách velmi stručně upozornil David Navrátil, hlavní ekonom a ředitel odboru ekonomické a strategické analýzy České spořitelny. Na českém internetu se mi podařilo najít pouze dvě recenze: jednu napsal Michal Kašpárek pro Finmag a druhou pak spisovatel Benjamin Kuras pro Českou pozici.

Recenze Michala Kašpárka z konce března sice docela přesně tlumočí Kahnemanovy názory, na druhou stranu je ale bohužel napsaná tak, že prozradí spoustu point, které Kahneman čtenáři v knize schválně dlouho zatajuje. Velká část potěšení z četby Thinking, Fast and Slow spočívá v tom, že se snažíte přijít na to, jak to s něčím ve skutečnosti je a také v tom, že se při řešení příkladů z knihy často dopustíte chybných úsudků, které jste nakonec nuceni korigovat. Recenze Michala Kašpárka tedy bohužel sabotuje Kahnemanovu pedagogickou strategii, kterou při výkladu používá. Přesto se dá doporučit ke čtení, to ale spíše v případě, že jste knihu už četli a chcete si ji osvěžit. V recenzi na mě nicméně udělal dojem dobře zvolený odkaz na jeden strip z webcomicsu xkcd.

Recenze spisovatele Benjamina Kurase (dostupná po bezplatné registraci) ze začátku února mě zaujala především tím, že je psaná lehkou filozofující rukou, což je samozřejmě eufemismus pro to, že si recenzent občas úplně vymýšlí a často si domýšlí věci, které Kahneman ve skutečnosti netvrdí. Je tak docela s podivem, že to někdo někde zveřejnil.

Vypadá to tedy, že krom čekání na samotný český překlad nám nezbývá než čekat také na opravdu užitečnou plnokrevnou recenzi, kterou si tato výjimečná kniha a její potenciální čtenáři zaslouží. Dávám českým recenzentům čas do vánoc a dopředu varuji, že jsem odhodlaný tu nesmrtelnou recenzi přinejhorším napsat sám!

Optimismus: kdy je výhodou a kdy nám škodí? (psychologie.cz)

Právě díky optimistickému biasu bude v Kalifornii
vždy dostatek servírek a taxikářů. 

V úterý mi na serveru psychologie.cz vyšel druhý článek, tentokrát s redakčním názvem „Optimismus: kdy je výhodou a kdy nám škodí?“. Článek se týká optimistického biasu a toto téma jsem si vybral v návaznosti na diskuzi pod mým prvním textem o klamu utopených nákladů. Svůj první článek jsem na začátku ledna uvedl dilematem, ve kterém si má čtenář představit, že je ředitelem podniku vyrábějícího letadla a má se rozhodnout, zda dokončit téměř hotový neúspěšný projekt vývoje neviditelného letadla nebo zda ho má okamžitě zastavit. V samotném článku jsem výslovně zmínil, že na iracionálním rozhodnutí pokračovat ve vývoji se krom klamu utopených nákladů podílí také optimistický bias.

Velmi mě proto překvapily názory, které se pod článkem objevily. Diskutující čtenáři sice uznali, že při rozhodování o budoucích krocích není rozumné přihlížet k utopeným nákladům, nebyli už ale ochotni „říct B“ a připustit, že je také naivní doufat v to, že „to všecko nakonec dobře dopadne“, tj. že se neprodejné neviditelné letadlo bude nakonec z nějakého tajemného důvodu skvěle prodávat. To, že čtenáři stále podléhali optimistickému biasu ikdyž se jim podařilo korigovat klam utopených nákladů mě zaujalo a chtěl jsem se o tématu optimistického biasu dozvědět více.

Přišlo mi tedy velmi vhod, když se o tématu v blogpostu Optimism bias věnoval i Filip Tvrdý a to zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal začít dávat článek dohromady. Popravdě řečeno Massive Error čtu hlavně kvůli Filipovým zábavným a důvtipným komentářům a jeho primární funkci (tj. agregovat odkazy na zajímavé články) jsem nikdy moc nevyužíval. Právě při čtení blogpostu o optimistickém biasu mi ale došlo, že za mě Filip vlastně udělal rešerše a že to udělal nejspíše lépe, než bych v nějakém rozumném čase zvládl sám. Ne náhodou se tak můj článek pohybuje v některých pasážích na hraně plagiátu a to přesto, že jsem z Filipova blogpostu přímo neopisoval.

EDIT: Na článek na psychologii.cz odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu Utopené náklady.

Klam utopených nákladů (psychologie.cz)

Když jsem v březnu 2011 začínal psát blog, představoval jsem si, že časem objevím nějaké téma, které mě zaujme natolik, že se mu budu chtít soustavně a zevrubně věnovat. Obsah loňských popularizačních knížek laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Daniela Kahnemana Thinking, Fast and Slow a bloggera Davida McRaneye You Are Not So Smart či předloňská The Upside of Irrationality Dana Arielyho podle mého současného přesvědčení právě takové zajímavé téma vymezují.

Záměrně jsem to, o čem mě v současnosti baví číst určil obsahem několika knih, protože si, popravdě řečeno, nejsem vůbec jistý tím, jak se ten zábavný obor jmenuje. Nejspíše jde asi o behaviorální ekonomii, o kognitivní psychologií, o teorii rozhodování a možná jde o něco úplně jiného nebo o mix různých věcí. Každopádně by z toho mohl být pěkný koníček.

Je taky zřejmé, že můj současný zájem o systematické chyby ve zpracovávání informací nebo o omyly při tvorbě rozhodování je z části dán tím, že jsem letos na podzim po čtyř letech předčasně zanechal studia filozofie. Jsem si vědom toho, že za mým pozdním zanechání studia lze najít krom solidní porce smůly taky dlouhý řetěz mizerných rozhodnutí (nebo spíš vyhýbání se rozhodnutí). Bez mučení se přiznávám, že na existenci kognitivních předpojatostí mi dělá největší radost to, že nejen já, ale i ostatní lidé mají občas nejrůznější hloupé představy a že se i ostatní čas od času v něčem prostě pletou.

Hlavní pointou dnešního příspěvku ale samozřejmě nemá být fňukání. Spíše bych se chtěl na začátku roku zamyslet, jak to bude vypadat s mým blogem v roce 2012. Nejspíš to bude fungovat trochu jinak, než jak tomu bývalo loni. V první půlce prosince se mi totiž ozval Jan Majer, šéfredaktor webu psychologie.cz, a navrhl mi, jestli bych pro ně nechtěl občas něco drobnějšího napsat. Na spolupráci jsem kývl a v pondělí mi na Psychologii vyšel článek Klam utopených nákladů.

Krom toho, že je mi projekt Psychologie velmi sympatický mi samozřejmě také záleží na tom, kolik lidí čte věci, které ve svém volném čase píšu. Od spolupráce očekávám také to, že se nově donutím věnovat se výhradně těm problémům, které jsem zmiňoval v prvním odstavci, tj. těm zábavným věcem z kognitivní psychologie, behaviorální ekonomie nebo teorie rozhodování. Právě teď je na mé jasnější zaměření na určitý okruh problémů ta správná doba - díky své babičce mám od Vánoc vlastní čtečku Kindle a je pro mě dočasně jednodušší měnit cokoliv, co se týká mých čtenářských návyků. Ateismus, filozofii a evoluční biologii můžu mít v poličce, do čtečky ale nepatří!

Nejpravděpodobnější vývoj situace na blogu je pak nejspíše ten, že na some selfish memes budu nově téměř výhradně zveřejňovat odkazy na články na Psychologii. Kvůli těm několika čtenářům, kteří mají blog v čtečce by to asi ani nestálo za to. Na základě trafficu z blogu Massive Error mám ale důvodné podezření, že někteří další čtenáři spoléhají na Filipův vkus a jeho blogroll používají jako alternativu vlastní RSS čtečky. Ve své hlavě tak mezi své čtenáře svévolně zařazuji i takové lidi. Dokud tedy budu ve Filipově blogrollu, objeví se na some selfish memes každý měsíc alespoň jeden blogpost. Ve většíně případů bude odkazovat na článek na Psychologii.

Nakonec bych rád oznámil další tři věci. Jednak jsem rozsáhle editoval předchozí příspěvek BEST OF 2011, protože se mi zachtělo k žebříčkům dopsat i pár vět. Můžete se k němu tedy dle libosti vrátit. Za druhé jsem dnes dočetl novou provokativní knížku Náboženství pro ateisty od Alaina de Bottona a v následujících dnech budu psát "recenzi", která opět vyjde v časopise Lógr. Pokud by vás to zajímalo, jde v ní vlastně o záměrnou a umírněnou aktualizaci Comtova náboženství humanity pro moderní evropskou společnost, kde už opravdu platí to, že víru „najdeme jen u nevzdělanců, blouznivců, dětí a pacientů v posledních záchvěvech nevyléčitelné choroby“.

A za třetí nesmím zapomenout na to nejdůležitější: můj brácha David konečně začal psát blog. Prozatím má v plánu věnovat se hlavně aktuálnímu tématu americkým prezidentských primárkek, jinak ale mezi jeho libůstky patří zejména politika v jihovýchodní Asii a na Blízkém východě. Mě popravdě na politikaření moc neužije, na druhou stranu si ale snadno oblíbím jakýkoliv článek, který je doplněný legračním tématickým obrázkem nebo demotivational posterem. Proto se mi nejspíš bude na Dronteho blogu líbit.

EDIT: Na článek na psychologii.cz odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu Utopené náklady. Stejnému tématu věnoval Hynek Bíla tento výborný text.

BEST OF 2011

Když Filip Tvrdý před několik dny publikoval tento příspěvek, bylo mi okamžitě jasné, jak bude vypadat můj další blogpost.

Pokud jde o kinematografii, byl rok 2011 neuvěřitelně slabý. Za celý rok nevznikl jediný film, který by snesl srovnání s nejlepšími vážnými snímky roku 2010 jako byly například Počátek, Černá labuť nebo Prokletý ostrov. Částečně to bylo tím, že většina nejšikovnějších režisérů v roce 2011 připravovala filmy, které se do distribuce dostanou až letos. Spíše než velké vážné filmy mě tak nejvíce potěšily komedie plné povedených srandiček, které zároveň dobře fungovaly jako žánrové filmy. Zelený sršeň je podle mého názoru kromě komedie také napínavým akčním filmem a podobně i Princ a pruďas je dramaturgicky dobře zvládnutou áčkovou fantasy. Při sledování každého z těchto filmů jsem tak měl pocit, že vlastně sleduju dva dobré filmy v jednom.

Na hudební scéně bylo ze všeho nejzajímavější sledovat další pronikání dubstepových vlivů do mainstreamové populární hudby. Vzniklo velká řádka posluchačsky velmi přístupných alb, nad kterými sice mohou dubstepoví puristé ohrnovat nos, ale které také dokládají mimořádnou zdatnost celého stylu. Vždy je zajímavé sledovat to, když se mladý a dravý hudební žánr dostane do rukou protřelých hitmakerů a právě v takových situacích vznikají ty nejlepší písně vůbec. Nejblíže hranice mezi popem a dubstepem se pohybovala především nová alba Katy B a Britney Spears. I v subžánru popstepu si přitom na své příjde opravdu každý: zatímco Britney Spears se stále stylizuje do role zlobivé panenky z mužských sexuálních fantazií, Katy B natočila album určené pro mladou emancipovanou (ale empatickou) ženu, která ze všeho nejraději tráví čas se svými kamarádkami.

Úplně největší radost mi udělala záplava skvělých klipů, které během celého roku vznikaly. Především jsem si začal všímat velmi nadaného režiséra Bena Newmana, který vytvořil výborné video k neuvěřitelně energické a pozitivní písni Louder, kterou osobně pokládám za hymnu léta 2011. Krom toho stál také za zajimavým krátkým filmem k písni Flashing Lights se zlým a atraktivním dvojčetem Natalie Portmanové, který důvtipně kombinuje něco z filmů Na dotek a Černá labuť. Asi nejsofistikovanějším a nejpůsobivějším klipem pak bylo video Lincolna Barretta k jeho The First Note Is Silent. V tomto videu využívá řetězení emočně působivých kratičkých epizodek, které zachycují různé děje, které jsou si navzájem analogické. Barrettovi se tak daří skládat za sebe scény, které generují různé (často protichůdné) emoce a které zároveň právě jejich vzájemná analogičnost drží pohromadě. Největším tajemstvím je pro mě pak klip Martina de Thuraha k písni Lindisfarne, který mě z nějakého důvodu dokáže vždy spolehlivě emocionálně rozložit. Jeho tajemná síla má alespoň z části původ také v tom, že se mi zatím nepodařilo zjistit, v čem přesně spočívá jeho skvělost. Mým provinilým potěšením je pak klip Crush On You. Dříve jsem si toho nebyl vědom, ale ve skutečnosti jsem vždycky chtěl vidět, jak to vypadá, když wobble bass střílí blesky do zmítajících se školaček.

Nejlepším singlem celého roku je bezpochyby píseň Louder která vznikla ve spolupráci DJ Freshe a zpěvačky Sian Evansové z drum and bassové kapely Kosheen. Domnívám se, že neexistuje žádná skladba, která by lépe odpovídala definici letního hitu. Krom toho píseň navíc perfektně ukazuje, že je možné napsat velmi chytlavou píseň i bez užití reproduktivních sdělení. Zajímavá a velmi působivá je také epická osmiminutová kompozice Raise Your Weapon kanadského producenta deadmau5e, která se po čtyřech minutách hořkosladké progressive-housové milostné balady zlomí v nesmírně katarzní dubstepové peklo. O singlu Someone Like You zpěvačky Adele není třeba se rozepisovat, protože si ho zamiloval snad úplně každý. Kapela, která mi v roce 2011 ze všeho nejvíce přirostla k srdci jsou ale britští Modestep, kteří své debutové album Evolution Theory vydají až letos v únoru. Na základě tří zatím vydaných singlů si troufám říct, že kapela s takovou dávkou nadání, kreativity, perfekcionismu a předpokladů pro masivní mainstreamový úspěch tady už pěkně dlouho nebyla. Modestep můžou být pro průnik dubstepu do hitparád docela klidně tím, čím se stali Linkin Park pro úspěch nu-metalu.

ALBUM:
1. Nero: Welcome Reality
2. Katy B: Katy on a Mission
3. Britney Spears: Femme Fatale
4. Chase & Status: No More Idols
5. James Blake: James Blake
6. Bassnectar: Divergent Spectrum
7. Korn: The Path of Totality
8. Blink-182: Neighborhoods
9. Limp Bizkit: Gold Cobra
10. Björk: Biophilia

FILM:
1. Michel Gondry: Zelený sršeň
2. David Gordon Green: Princ a pruďas
3. David Yates: Harry Potter a Relikvie smrti - část 2
4. Gavin O´Connor: Warrior
5. Zack Snyder: Sucker Punch
6. Nicolas Winding Refn: Drive
7. Kenneth Branagh: Thor
8. Paul Feig: Ženy sobě
9. Woody Allen: Půlnoc v Paříži
10. Tarsem Singh: Válka Bohů

SINGL (download):
1. DJ Fresh: Louder
2. deadmau5: Raise Your Weapon
3. Modestep: To the Stars (Break the Noize & the Autobots Remix)
4. Adele: Someone Like You
5. Nero: Promises
6. Britney Spears: Hold It Against Me
7. Chase & Status: Time
8. Rusko: Everyday (Netsky Remix)
9. Modestep: Sunlight
10. Nero: Guilt
11. The Qemists: Take It Back
12. Katy Perry: The One That Got Away
13. Modestep: Feel Good
14. Chase & Status: Flashing Lights
15. High Contrast: The First Note Is Silent
16. Katy B: Broken Record
17. Skrillex: First of the Year (Equinox)
18. Pendulum: Crush

VIDEOKLIP (playlist): 
1. DJ Fresh ft Sian Evans - 'Louder' (dir. Ben Newman)
2. High Contrast feat Tiësto and Underworld - The First Note Is Silent (dir. Lincoln Barrett)
3. James Blake - Lindisfarne (dir. Martin de Thurah)
4. Rusko- Everyday (dir. Jason Miller)
5. Linkin Park - Burning In The Skies (dir. Joe Hahn)
6. James Blake - A Case of You (dir. Seb Edwards)
7. Chase & Status - Time ft. Delilah (dir. Lindy Heymann)
8. Katy B - Broken Record (dir. Jamie Thraves)
9. Pendulum 'Crush' (dir. Tim Qualtrough)
10. Skream & Example - Shot Yourself In The Foot Again (dir. Example & the Chambers Brothers)
11. Nero - Crush On You (dir. Ed Banger)
12. Chase & Status, Sub Focus - Flashing Lights ft. Takura (dir. Ben Newman)
13. Rusko - Everyday (Netsky Remix) (dir. Shutter Photography)
14. Modestep - To The Stars (Break The Noize & The Autobots Remix) (dir. Liam Underwood)
15. The Qemists (feat. Enter Shikari) - 'Take It Back'(dir. Stuart Birchall)
16. Modestep - Feel Good (dir. Josh Friend & Tony Friend)
17. First Of The Year (Equinox) - Skrillex (dir. Tony Truand)
18. Modestep - Sunlight (dir. Josh Friend & Tony Friend)
19. Cutline - Runnin' (Ft. Belle Humble) (dir. Pilot Records)
20. Magnetic Man - Getting Nowhere ft. John Legend (dir. Diamond Dogs)

SERIÁL
1. Jak jsem poznal vaši matku S06/S07
2. Teorie velkého třesku S04/S05
3. Městečko South Park S15
4. Californication S04

KNIHY:
1. David McRaney: You Are Not So Smart
2. Michael Ruse: Charles Darwin
3. Nick Lane: Vývoj života

[Edit: Mimochodem, pokud byste se chtěli off-line vrátit k libovolnému článku z tohoto blogu, můžete si stáhnout sbírku všech textů za rok 2011 ve formátu MOBI. Hezký nový rok!]


  
  

Byl Kim Čong-il zlý bratr Ježíše Krista?

Anonymní autor textu tzv. Evangelia podle Matouše (asi 85 n.l.) ukazuje, že Ježíšovo narození doprovázelo mnoho zázraků. Svatý Jozef, který chtěl v záchvatu žárlivosti opustit svou těhotnou snoubenku Marii se zázračně uklidnil až tehdy když se mu zjevil anděl a oznámil mu: „neboj se přijmout Marii za svou manželku, neboť co v ní bylo počato je z Ducha svatého.“ (Mt 1,20) Po Ježíšově narození vyšla také zázračná hvězda, která vedla mudrce z východu ke svaté rodině tak, že „šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě“ (Mt 2,9). Hospodinův anděl se zjevil také mudrcům, kterým poradil, aby porušili svůj slib a nevraceli se k Herodovi, kterému měli oznámit, kde nalezli právě narozeného krále židů. Svaté rodině se anděl zjevil, když jim poradil, aby utekli do Egypta a později, po Herodově smrti, je povolal zpět do Izraele. Za malý zázrak lze také považovat fakt, že cesta z Izraele do Egypta a zpět jim trvala pouze týden a nikoliv dvakrát čtyřicet let jako Mojžíšovi.

K jinému anonymnímu autorovi, autorovi Evangelia podle Lukáše (asi 85 n.l.) se bohužel žádné zprávy o Jozefově zjevení, o mudrcích z východu, o zázračné putující hvězdě, o Herodovi nebo o cestě svaté rodiny do Egypta a zpět nedostaly. Místo nich nám však nabízí mnoho úplně jiných znamení, které Ježíšovo narození doprovázely. Především díky jeho zprávě víme, že početí z Ducha svatého bylo v Ježíšově době mnohem obvyklejší než je tomu dnes - z Ducha svatého totiž počala například i Mariina příbuzná Alžběta, matka Jana Křtitele. Dle autora Evangelia podle Lukáše se sice Jozefovi žádný anděl nezjevil, na druhou stranu se ale boží posel zjevil alespoň jeho snoubence Marii a předpověděl, že se ji narodí syn. Tentokrát však nešlo o nějakého bezejmenného Anděla Páně, nýbrž o anděla Gabriela osobně. Je také pravda, že malému Ježíšovi se podle tohoto autora sice nepřišli poklonit žádní vznešení mudrci které by vedla zázračná hvězda, hold mu však přišli složit alespoň pastýři, kteří nocovali nedaleko a kterým se zjevily nebeské zástupy, aby jim zvěstovaly radostnou novinu narození spasitele.

Je veliká škoda, že autoři zbývajících dvou evangelií, Evangelia podle Marka (asi 70 n.l.) a Evangelia podle Jana (asi 100 n.l.) o Ježíšově narození mlčí a o žádných dalších, úplně jiných zázračných událostech nás bohužel nepoučují. Evangelium podle Marka a Evangelium podle Jana začínají svorně až Ježíšových křtem v dospělém věku. Co je možná vůbec největší škoda je fakt, že žádné zázračné okolnosti Ježíšova narození nezmiňuje v celém svém díle ani Pavel z Tarsu, autor epištol, které jsou svým původem časově nejbližší době Ježíšova života a které byly napsány dříve než samotná evangelia (asi od roku 50 n.l.).

Mnoho křesťanů chápe různé zázračné události doprovázející Ježíšovo narození za důkaz Ježíšova božského původu. Správně se ateistů ptají: „Pokud byl Ježíš podvodník a obyčejný člověk, jak to, že jeho narození doprovázely různá zjevení a nebeské úkazy?“. Pokud však Bůh vykonal všelijaká znamení v době narození svého dobrého syna Ježíše, pak vzniká otázka „Kdo to byl Kim Čong-il?“. Právě narození Kim Čong-ila totiž doprovázely zázraky, které svou působivostí daleko překonávají ty evangelijní. Kim Čong-il se narodil v únoru roku 1942 v prosté chaloupce na nejvyšší severokorejské hoře Pektusan. Jeho narození přitom nedoprovázela jen nová jasná hvězda jako tomu bylo v případě Ježíše. S Kimovým narozením se navíc zázračně změnilo roční období, když v okamžik jeho narození skončila zima, přilétly vlaštovky, které zpívaly překrásné písně a všechny stromy a rostliny rozkvetly nádhernými květy. Nad horou se také objevila zázračná dvojitá duha. Ateisté a skeptici někdy tvrdí, že zázraky z Ježíšovy primitivní doby si pověrčiví lidé mohli domyslet až dodatečně. Zde ale máme příklad zázraků z relativně moderního státu v roce 1942.

Podle starobylé tradice tajných učení křesťanské moudrosti neměl ve skutečnosti Bůh jen jednoho dobrého syna Ježíše. Podle vědění mnoha zasvěcených křesťanských učitelů měl Ježíš tajemného zlého bratra, se kterým se má dělit o vládu nad veškerenstvem: zatímco Ježíšovi bylo vyhrazeno místo po Boží pravici, jeho bratr má sedět po Boží levici. Christopher Hitchens, publicista který zemřel tři dny před Václavem Havlem, často označoval Boží království za "nebeskou Severní Koreu", která si libuje v nepřetržitém totalitárním dohledu nad jednáním a myšlením všech lidí na světě. Když se dobře zamyslíme nad mystickým učením o vládě dobrého a zlého syna božího a připočteme-li k tomu božské zázraky, které doprovázely jak narození Ježíše tak narození Kim Čong-ila, pak snadno dojdeme k přesvědčení, že Boží království dnes už nemusí být "nebeskou Severní Koreou" pouze v metaforickém smyslu. Může jít o doslovnou pravdu.

EDIT: Na článek odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu North Korea: Secrets and Lies.