Jak slovenští ateisté požehnali mému blogu

Zatímco zbožní lidé svým přátelům nabízí kvazi-pomoc v podobě modlitby, ateisté mají chvalitebný sklon poskytovat výhradně pomoc, která je opravdu účinná. Členové komunity sdružené kolem fóra ateizmus.sk a uživatelé stránky vybrali.sme.sk doslova protlačili můj článek Proč je obtížné přestat věřit v Boha na hlavní stránku nejčtenějšího slovenského deníku sme.sk, kde odkaz visel více než dva dny. Takto na blog přivedli návštěvníky, kteří si zobrazili některou z mých stránek dohromady 4000 krát.

Tato pomoc mi jako bloggerovi samozřejmě udělala velikou radost. Jsem strašně rád za každého jednoho čtenáře, který si díky osobnímu přičinění uživatele s příznačným nickem "vas-imaginarny-priatel" našel cestu na můj blog. Současný rekord blogu z 27.4. 2011 je tak 1429 zobrazení stránek za den a doufám že bude brzy překonán. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že se cítím trochu trapně, kdykoliv si teď vzpomenu, že ještě před týdnem jsem pociťoval bezmála euforické stavy, když mi statistika ukazovala 30 zobrazených stránek za den. Jak překotný byl vývoj návštěvnosti webu a jak velké díky dlužím slovenským kolegům dokumentuje graf za poslední měsíc.

Slovenští čtenáři za sebou na blogu zanechali také přibližně stovku komentářů, z nichž mě některé potěšily a některé mě naopak zarmoutily. Předně se bohužel ukázalo, že většina čtenářů na internetu neumí číst. Tím chci říct, že pouze menšina čtenářů "ví co čte" a naopak většina při čtení volně asociuje na dané téma a domýšlí si, co by si tak asi autor mohl také myslet. Ve svém původním textu jsem se soustředil výhradně na otázku "proč je obtížné přestat věřit v Boha" a schválně jsem se vyhýbal všem běžným tématům přicházejícím na přetřes, kdykoliv se diskutuje na téma náboženství a ateismus. V článku mi bylo úplně jedno jestli byl Hitler ateista, nebo jestli existuje kosmická neosobní síla. Psal jsem pouze o tom, co nám brání v tom, abychom dokázali odmítnout představu Boha, pokud už jednou jsme věřícími. Když si teď prohlížím komentáře, nemůžu bohužel najít jediný komentář, kde by některý věřící problematizoval nějaké z tvrzení, které mi nebylo pouze podsunuto a které jsem v článku doopravdy tvrdil.

Za druhé se ukázalo, že současná náboženství jsou velmi odolnými myšlenkovými viry, které si vybudovaly takřka nepřekonatelné systémy obran před racionální kritikou. To je fakt, kterému se nelze příliš divit. Z tisíců náboženství, které kdy na světě vznikly, drtivá většina vyhynula a přežilo jen několik nejzdatnější. Jinak řečeno, všechna náboženství, která měla méně dokonalé obrany jsou už díky síle sekulární kritiky dávno mrtvá a navíc i k smíchu. I když to všechno vím, myslel jsem si, že tyto obrany dokážu překonat určitou upřímností a psaním o osobních představách, o kterých lidé ve strachu ze zesměšnění moc nemluví. Proto jsem tolik mluvil o svých představách o Bohu a o tom, co jsem od náboženství očekával. Tyto moje představy byly ovšem v komentářích vysmívány jako naivní, přestože si troufám tvrdit, že i ti nejsofistikovanější teologové museli minimálně v dětství a dospívání podobné představy mít. Běžní věřící podle všeho nejsou (na rozdíl ode mne) zklamáni a zarmouceni z toho, že jejich představy o Bohu se s tím jak dospívali stávaly čím dál tím více vybledlejšími, zamlženějšími a vyprázdněnějšími. Také si evidentně nedokážou odepřít výsměch, kdykoliv o takových přirozených a upřímných představách o Bohu (které kdysi museli také mít) slyší. Z komentářů se tak zdá, že celý můj text byl víceméně k ničemu. Doufejme ale, že existují čtenáři, které text oslovil, a kteří se třeba jen ze strachu z výsměchu ke svým takzvaně "naivním" představám o Bohu a náboženství nahlas nepřihlásili.

Dodatek o vystoupení z církve

Při brouzdání po vodách slovenského ateismu jsem narazil na velmi sympatický projekt, kterému asi budu později věnovat samostatný blogový příspěvek. Jde o stránku zbohom.sk, která vám na požádání vygeneruje žádost o vystoupení z církve včetně velmi zdvořilého průvodního dopisu s odkazy na zákony, podle kterých vám církev musí vyhovět a nesmí o vašem rozhodnutí informovat nikoho mimo církev (tj. např. vaše rodinné příslušníky atd.). Chystám se poprosit slovenského provozovatele o českou verzi žádosti (včetně odkazů na českou sbírku zákonů). Až bude česká verze připravená, dám vám vědět v samostatném blogovém příspěvku.

Jsou studenti teologie milosrdní samaritáni?

Co se asi tak stane, když dáte teologovi přečíst podobenství o milosrdném samaritánovi, pošlete ho do sousední budovy a do cesty mu nastražíte nemocného člověka, který potřebuje akutní pomoc? Pomůže mladý teolog nešťastníkovi nebo bude dělat, že ho nevidí?

Good samaritan experiment

Dva potměšilí sociálních psychologové byli na odpověď tak zvědaví, že si v roce 1970 neodepřeli provést experiment, který by to zjistil. Experiment proběhl v prostředí kampusu Princetonské univerzity a jeho výsledky byly o 3 roky později publikovány na stránkách Journal of Personality and Social Psychology v článku pojmenovaném From Jerusalem to Jericho: A study of situational and dispositional variables in helping behavior.

Tito mladí čtveráčtí badatelé, John M. Darley (tehdy 32 let) a C. Daniel Batson (tehdy 27), se rozhodli zjistit, co rozhoduje o tom, zda někdo bude nebo nebude ochoten pomoci nějakému cizímu člověku. Rozhoduje o tom, zda někdo někomu pomůžeme spíše (1) uvědomování si absolutních morálních povinností, nebo (2) prostě záleží na konkrétní situaci? To konkrétně znamená: Je to tak, že čím více si připomínáme své mravní povinnosti, tím mravněji jednáme? Budeme jednat mravněji, když budeme často myslet na desatero a na biblické příběhy? Nebo má naše přemýšlení o morálce na naše jednání naopak pramalý vliv a ovlivňují nás hlavně okolnosti situace, ve které se můžeme zachovat mravně nebo nemravně?

Lukáš 1970 revisited

Abychom důvtip a kradmou ironii experimentu docenili, je dobré si nejdříve podobenství připomenout. Takto o něm píše anonymní autor / autorka / kolektiv autorů / kolektiv autorek z přelomu prvního a druhého století, ke kterému obvykle referujeme jménem "svatý Lukáš":

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.

Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.

A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.

Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.

Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

V evangeliu tedy v nelichotivé roli vystupují dva duchovní, kteří podle tradiční interpretace pospíchají do města, aby se tam „profesionálně věnovali náboženství“. Většina čtenářů jednání kněze a levity (které postava mýtického hrdiny Ježíše kritizuje) pokládá za pokrytecké a zvrácené. Jak ukážu dále, experiment mladé teology dostane přesně do situace, kdy se budou rozhodovat, zda mají pomoct chudákovi, nebo zda mají pospíchat kvůli pronesení náboženského proslovu.

Utrpení druhého: vidět nebo nevidět?

Subjekty experimentu byli studenti teologie, kterým bylo řečeno, že se účastní výzkumu o profesním uplatnění studentů teologie. Studenti byli telefonicky pozváni do učebny (každý na jiný termín) a každý dostal jeden ze dvou úkolů. Oba úkoly spočívaly v 3-5-ti minutovém rozhovoru nad daným tématem, přičemž jim bylo řečeno, že záměrně nedostanou čas na přípravu. První dostali za úkol mluvit o profesním uplatněním studentů teologie (task-relevant condition). Druzí dostali text podobenství o milosrdném samaritánovi a dostali za úkol mluvit o čemkoliv, co je k textu napadá (helping-relevant condition). Subjektům bylo také řečeno, že ve stávající budově výzkumníci nenašli další volnou místnost a subjekty tedy musí přejít za kolegou se záznamovým zařízením, který čeká v sousední budově.

Krom dvou různých úkolů dostaly různé subjekty při zadávání také jeden ze tří pokynů. Jedněm bylo řečeno, že je kolega v sousední budově už několik minut marně čeká (mají zpoždění), druhým bylo řečeno, že je nejvyšší čas vyjít a třetím bylo řečeno, že mají několik minut k dobru. De facto tedy byli studenti rozděleni do šesti (3x2) skupin: (pospíchá hodně / pospíchá / má čas) x (mluví o profesi /mluví o podobenství)

Když subjekty přecházely do sousední budovy, narazili na figuranta. U vchodových dveří sousední budovy na zemi seděl člověk v omšelém oblečení, se skloněnou hlavou, díval se do země a nehýbal se. Když kolem něj subjekt procházel, figurant dvakrát zakašlal a povzdechl si. Otázka byla, jak na figuranta budou jednotlivé subjekty reagovat.

Pouze 40 procent teologů pomohlo

Celkem projevilo ochotu nějakým způsobem pomoci 40 procent teologů, 60 procent dělalo, že nemocnou osobu nevidí. Za ochotu pomoci bylo přitom považováno už to, že na nemocnou osobu upozornili asistentku výzkumníka v druhé budově, u které se hned při příchodu hlásili. Nemuseli tedy de facto s nemocnou osobou ani mluvit.

Experiment ukázal, že existuje silná záporná korelace mezi tím, jak moc subjekt pospíchal a jak často byl ochotný pomoct. Z těch, kteří nepospíchali, bylo ochotno pomoci 63 procent, z těch kteří spěchali to bylo 45 procent a z těch kteří pospíchali hodně to bylo pouze 10 procent.

Pokud jde o úkol který měli v druhé budově splnit, vypadá situace takto: z těch, kteří právě přemýšleli o podobenství (helping-relevant condition) bylo ochotno osobě pomoci 53 procent, z kontrolní skupiny (task-relevant condition) to bylo 29 procent .

Z další analýzy, která nezohledňuje jen to, zda byli teologové ochotni pomáhat, ale zajímá se i o to, jak moc byli teologové ochotni pomáhat plyne, že vliv četby byl ve srovnání s vlivem spěchu naprosto marginální. Experiment tedy prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má to, jak vypadá konkrétní situace spíše, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Spirála křesťanské pověry

Ještě jednou bych rád zopakoval, co přesně se v experimentu ukázalo. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity a to, jak tito dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak vyjdou z budovy a kvůli pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí) ignorují člověka, který potřebuje pomoc a jdou si vyzvednout svých (jak jsem s přihlédnutím k inflaci spočítal) 121 Kč odměny za účast v experimentu.

Dobře rozumím tomu, že nemá žádný smysl posmívat se morálnímu selhávání jednotlivců, pokud pro to nejsou nějaké důvody. Kněží a věřící lidé vůbec ale zatvrzele hlásají, že mají patent na morálku, že morálka je od Boha a že alternativou víry je amorálnost. Experiment Darleyho a Batsona proběhl v roce 1970 a to znamená, že ti ze seminaristů, kteří na to mají dost silné žaludky mají dnes za sebou pěknou řádku kázání, ve kterých se příběhu o milosrdném samaritánovi věnovali. Pochybuji, že by některý z nich zapomněl dodat, jak moc je důležité napodobovat milosrdného samaritána ve svém každodenním životě. Právě nesplnitelné morální nároky totiž roztáčí spirálu zoufání si nad vlastní hříšnosti a upínání se k čistému světu duchů, které věřící vhání hloub do temnot křesťanské pověry. A to je přesně to, co kněží potřebují.

Last.fm a kvantitativní výzkum ve vlastním vkusu

Mé statistiky na webu Last.fm mě nepřestávají fascinovat a nutí mě přemýšlet o tom, odkud se vlastně dozvídám co mám rád. Vždycky jsem si myslel, že mám ke svému já jakýsi neomylný bezprostřední přístup. Zdálo se mi, že o tom co mám rád zkrátka vím a nemusím to nějak zjišťovat. Empirické údaje o mém skutečném chování, které sbírá Last.fm mě ale nutí pochybovat zda to tak doopravdy je. Statistická data z Last.fm mě usvědčují z toho, že jaksi vůbec neposlouchám interprety, které bych jmenoval jako své oblíbené a že naopak často poslouchám interprety, ke kterým bych se příliš nehlásil. To může být zajímavý důkaz pro tvrzení, že obraz sama sebe si konstruuji tak, aby byl spíš pozitivní než aby byl pravdivý.

Co je Last.fm

Last.fm je webová stránka, na které se sdružuje komunita fanoušků hudby. Její zvláštností je to, že nabízí program, který si můžete stáhnout a který na servery webu posílá informace o veškeré hudbě, kterou na svém počítači posloucháte. Stránka pak generuje statistiky, ze kterých se dozvíte, které interprety, která alba nebo které písně posloucháte nejčastěji.

Je asi zřejmé, že tento web není vhodný pro lidi, kteří si úzkostně chrání své soukromí. Opravdu to funguje tak, že kdokoliv na celém světě může kdykoliv v reálném čase zjistit, jaká píseň právě hraje ve vašem multimediálním přehrávači. Statistiky, které Last.fm shromažďuje jsou ale neobyčejně užitečné. Vám slouží tak, že systém vyhledává lidi, kteří poslouchají podobnou hudbu jako vy a na základě jejich statistik vám nabízí interprety, které zatím neposloucháte, ale kteří by se vám mohli líbit. Především je to ale v současnosti jediný dobře fungující nástroj pro sledování vývoje popularity interpretů a písní. Starší nástroje, jako byly žebříčky prodejnosti CD a rádiové hitparády dnes totiž nevypovídají téměř o ničem, protože si hudbu téměř nikdo nekupuje a rádia už dávno nikdo neposlouchá.

Jak Last.fm ukazuje, kdo doopravdy jsme

Informace, které můžeme díky Last.fm o chování posluchačů získat jsou úžasné. Dnes například přesně víme, že nejčastěji přehrávanou písní mezi 20. a 27. březnem je Under Cover Of Darkness od The Strokes a že si ji 42460 lidí během daného týdne přehrálo celkem 130586 krát. To úplně mění naše chápání toho, co to znamená, když říkáme, že nějaká píseň je hitem.

Tento fascinující rys webu ale zatím nejsem schopen ocenit, protože jsem se stále nestačil vzpamatovat z faktu, že podle objektivních dat ve skutečnosti téměř nikdy neposlouchám své „nejoblíbenější“ hodnotné interprety kterými se tak rád zaštiťuji a naopak téměř neustále poslouchám hudbu, kterou jsem poslouchal kdysi na začátku dospívání a ke které se příliš hlasitě nehlásím. Evidentně tedy nejsem tak náročný posluchač, jak by se zdálo z mých odpovědí na otázku „a co vlastně rád posloucháš?“. Mojí jedinou nadějí tak je doufat, že v tom nejsem sám. A možná že v tom skutečně sám nejsem. Například na základě dat z filmové databáze se mi zdá, že lidé mají celkem silnou tendenci hlásit se k uznávaným režisérům a přitom projevují podivuhodně malou ochotu sledovat filmy z jejich filmografií. Doufám tedy, že takto sami sebe podvádíme všichni.

Sucker Punch: O unesené princezně, která nečekala na prince a draka zabila sama

Výsledná podoba filmu Sucker Punch je povedený aprílový vtípek. Film si od prvních teaserů a plakátů budoval image neobvykle šovinistického akčního blockbusteru pro dospívající muže. Dnes, asi týden po premiéře v USA, je poměr diváků a divaček, kteří film hodnotili na IMDb 10158 mužů ku 1322 žen. Ironie spočívá v tom, že tento poměr by měl být podle obsahu filmu a jeho poselství právě opačný. Ačkoliv jde ve skutečnosti o ryze feministický film, chodí na něj (zatím) výhradně lidé, kteří jeho ideologii prakticky nemůžou přijmout.

Zack Snyder je bezmála geniální, protože se mu v podstatě nepodařilo nic menšího než to, že spoustě umaštěných slizounů prodal film, ve kterém jsou všichni muži umaštění slizouni. Když tento fakt pochopíme, může se nám vyjasnit, proč má tak skvělý film tak nízké hodnocení a proč se někteří diváci cítí napáleni. Jak by řeklo klišé: Zack Snyder svým divákům nastavil zrcadlo, které jim ukazuje cosi nepěkného. Film je recenzenty odmítán jako film pro „puberťáky“ nejspíš proto, že jeho nadšené přijetí by možná implikovalo něco tak nelichotivého, jako je dobrovolně se zařadit do jedné party s odpornými mužským postavami z filmu.

Kamil Fila tak má nejspíše pravdu, když tvrdí že "úder pod pás" (sucker punch) zde nedostává především nějaká filmová postava od jiné postavy. Dostávají ho, jak správně upozorňuje, především diváci od tvůrců. Je něco doopravdy nepříjemného na filmu, kde jsou všichni muži bez vyjímky sexistická prasata. A obzvláště je to nepříjemné v případě, že jste si původně vyrazili na film, od kterého jste očekávali zábavnou sexistickou podívanou.

Sucker Punch není jen jeden z naprostého zlomku hollywoodských blockbusterů, který prochází testem Bechdelové. Je to možná nejvýrazněji feministický film, jaký jsem kdy viděl. Jako by nestačilo, že navzdory všem konvencím jsou ve filmu alespoň dvě ženské postavy, které spolu mluví o něčem jiném, než o jiných mužských postavách. V tomhle filmu navíc ženy zjistí, že jsou v situaci, ve které být nechtějí, vezmou osud do svých rukou, samy bez cizí pomocí naplánují jak situaci řešit, spolupracují jako tým na malých krůčcích, které je třeba udělat a jsou ochotné se jedna pro druhou obětovat. To vše, ještě jednou upozorňuji na tu neobvyklost, bez jakékoliv pomoci jakéhokoliv muže. Představte si pohádku, ve které drak zajme princeznu a princezna namísto čekání na prince vymyslí precizní plán útěku a draka zabije.

Během filmu jsem byl nejvíce napjatý, když jsem se bál, aby poselství filmu nakonec nesklouzlo k nějaké konvenčnější ideologii. Ptal jsem se sám sebe: Vyvine se příběh nakonec tak, že se ukáže, že tyto dívky jsou úplně bezbranné? Bude je všechny muset nějaký muž zachránit? A odpovídal sem si: Doufám že ne! Nakonec jsem zklamaný nebyl.

[EDIT: Doporučuju naprosto vyčerpávající Trafficův kometář zde.]

Psychoanalytický dodatek

Jediná mužská postava, která není morálně úplně pochybná je postava onoho muže, který Baby Doll moudře radí, co všechno je třeba k útěku z léčebny udělat. Problém je, že tato mužská postava nemá být nejspíš žádným opravdovým mužem, nýbrž má být pouze personifikací moudrosti Baby Dollina nevědomí. Vůbec je zajímavé, že to co Baby Doll ve filmu dělá když tančí náramně připomíná jungiánskou královskou cestu k poznání vlastního nevědomí, tj. aktivní imaginaci. Nabízí se dát film do souvislosti s loňským filmem Inception, který zase pracoval s tématikou snů. Výklad snů je totiž freudiánský nástroj analogický jungiánské aktivní imaginaci. Vzhledem k tomu, že jak Zack Snyder, tak Christopher Nolan točí pro produkční společnost Legendary Pictures mě to nutí spekulovat o tom, zda oba nemají ve smlouvě předepsanou povinnou psychoanalytickou péči. Nebylo by myslím od produkční společnosti neprozřetelné k něčemu takovému své tvůrčí pracovníky nutit.

Většina mužů by mnohoženství nepovolila

Rozšířený názor na mnohoženství tvrdí, že polygamní společnost je tajným snem každého muže. Ženy prý mnohoženství naopak degraduje na pouhé předměty a připravuje je tak o lidskou důstojnost. Podle tohoto běžného názoru je zákaz polygamie způsob, jak bránit slabé ženy proti zlovůli silnějších mužů. Monogamie je pak prý výdobytek kultury, která překonala to nejhorší ze starého patriarchálního útlaku. Je ale tento populární názor doopravdy pravdivý?

Latentně šovinistický omyl

Domnívám se, že více už se plést nemůžeme. Ve skutečnosti je to totiž právě naopak. Polygamní společnost není žádným tajným snem, nýbrž opravdovou noční můrou drtivé většiny mužů. Téměř žádný by v takové společnosti žít nechtěl. Zákaz polygamie ženy vůbec nechrání, naopak je připravuje o svobodu stát se ženou jakéhokoliv muže, kterého si zvolí. Zákaz polygamie chrání téměř výhradně muže, o něco více pak muže mladé a muže s nízkým společenským postavením. Zákaz polygamie sice posiluje stabilitu celé společnosti, ale dělá tak na úkor svobody žen.

Pro svůj druhý blog jsem si téma polygamie vybral proto, že jde o jeden z nejvýraznějších příkladů toho, jak výzkumy v sociobiologii a evoluční psychologii korigují naše běžná přesvědčení o původu morálky, zákonů a politického uspořádání. Rozšířené přesvědčení o důvodu zákazu polygamie není jen pozoruhodně chybným přesvědčením, ale vypovídá také o stereotypech, kterým podléháme, když přemýšlíme o mužích a ženách. Zdá se, že nás něco nutí chybně si myslet, že pokud nějaký zákon chrání jedno z pohlaví, pak to bude pohlaví ženské.

Proč za nás stát rozhoduje o tom, v jakém manželství budeme žít?

Pokud jde o manželství, je pro běžného obyvatele Evropy na počátku 21. století poněkud obtížné si vůbec dokonale uvědomit to, že existují logické alternativy monogamního manželství a že monogamní manželství je jen jeden z možných typů manželství. Polygamie je přitom velmi obvyklá nejen v živočišné říši, nýbrž i mezi minulými a současnými lidskými kulturami.

Náš zákon polygamii zakazuje. V liberální společnosti je na místě položit si nad každým zákonem otázku, zda existují důvody pro to, aby stát omezoval prostřednictvím konkrétního zákona naši svobodu. Zákaz bigamie v českém zákonodárství ruší elementární svobodu mužů a žen vstoupit do manželského svazku s jakýmkoliv jiným mužem nebo ženou. Nejde jen o to, že si nemůžete vzít někoho, kdo už je ženatý. I kdyby se tři svobodní lidé na základě vlastního rozhodnutí rozhodli pro bigamní manželství, stát by jim toto manželství uzavřít neumožnil. Na první pohled není vůbec jasné, proč takové omezení existuje a proč o typu manželství ve kterém budeme žít rozhoduje stát a ne mi sami. Zdá se ale, že takový zákon musí kohosi chránit.

Zákaz polygamie připravuje ženy o svobodu

Legální zákaz bigamie jakoby předpokládal, že muži a ženy nejsou schopni rozhodnout v jakém druhu vztahu chtějí žít. Nabízí se otázka, koho zákaz bigamie nejvíce omezuje. Na první pohled se zdá, že omezuje především bohaté muže s vysokým společenským postavením, kteří by mohli dobře zabezpečit více než jednu ženu. Takových mužů je ovšem relativně málo.

Ve skutečnosti je především omezována svoboda všech žen. Právní zákaz bigamie znamená hlavně to, že žena nemá právo rozhodnout o tom, zda by se raději stala druhou ženou bohatého muže s výborným postavením, nebo první ženou muže z běžné nebo nízké společenské vrstvy. To je ale, jak se zdá, zásah do svobody žen, protože její výběr je zúžen jen na svobodné muže. „Která žena by se raději nestala třetí manželkou Johna Kennedyho než první manželkou šaška Boza?," cituje Matt Ridley v Červené královně řečnickou otázku jedné své kolegyně.

Je naprosto zřejmé, že povolení bigamie by nejvíce prospělo chudým ženám, které jsou nuceny žít s nezaměstnanými muži, s alkoholiky, s násilníky, s kriminálníky a s drogově závislými. Povolení dobrovolné polygamie by jistě odstranilo většinu utrpení, kterého jsou bezpochyby součástí jejich nešťastného života. Tak proč je bigamie vlastně vůbec zakázaná?

Zákaz polygamie chrání především chudé muže

Skupinu, které monogamie přináší nejvíce výhod tvoří mladí muži a obecně muži s nízkým společenským postavením. Vycházíme-li z toho, že populace je tvořena z 50-ti procent ženami a z 50-ti procent muži, pak dojdeme k jednoduchému závěru. Pokud bude mít jeden bohatý muž dvě ženy, pak to bude znamenat, že na opačné straně sociálního žebříčku bude chudý muž, který si nebude moct za celý život najít žádnou partnerku a bude odsouzen k celoživotnímu celibátu. „Polygamní společnost je ... vítězstvím jednoho nebo několika mužů nad všemi ostatními muži,“ hodnotí Matt Ridley.

Když se dobře zamyslíme nad poměrem mužů a žen v populaci, uvědomíme si mimo jiné, jak intimně jsou životy žen a mužů v celé historii spojeny. Utrpení každé ženy, která kdy byla v brutálně patriarchálním starověku držena spolu s tisíci nebo stovkami jiných žen v harému má zrcadlový odraz v utrpení chudého osamělého muže, který celý život sexuálně strádal a nemohl si najít partnerku.

Monogamie je výhodná pro drtivou většinu mužů

Ve skutečnosti ale zákaz polygamie dobře slouží drtivé všechně mužů a nikoliv jen těm nejnešťastnějším. Polygamie ve společnosti by neznamenala jen to, že by několik nejchudších mužů nemělo vůbec žádnou partnerku. Znamenalo by to také, že téměř všichni muži by vstupovali do manželství s méně kvalitními ženami, než jaké by byli schopni získat v případu zákazu polygamie.

Abychom pochopili, proč tomu tak je, navrhuje jeden autor představit si hypotetickou populaci 1000 lidí. Představme si, že všech 500 mužů v populaci lze seřadit do řady tak, že první bude muž s nejvyšším společenským postavením a poslední naopak s nejnižší. Rovnoběžně s touto řadou si představme řadu 500 žen seřazených podle fyzické krásy. Nyní tyto řady spojíme tak, že vznikne 500 párů. Nejkrásnější žena bude v páru s mužem s nejvyšším postavením atd.

Pokud bychom později v takovém společenství povolili polygamii, rozhodly by se některé ženy stát se druhými manželkami zajímavějších mužů. Co by to ale znamenalo pro muže? Pokud by se tak například rozhodla pouze žena na pozici 300, znamenalo by to pro muže na pozici od 300 dál to, že by jim byla nově přiřazena o jeden stupeň méně krásná žena. Muž na pozici 500 by neměl vůbec žádnou ženu, ale jistou ztrátu utrpělo i další 199 mužů s vyšším postavením. Pokud by se tak rozhodlo více žen, byly by ztráty konkrétních mužů úměrně vyšší.

Polygamie ohrožuje stabilitu státu

Naše zákony většinou tvoří muži. Muži mají přirozený zájem o ochranu zájmu mužů. To je určitě nejvýznamnější důvod toho, že je v západních zemích polygamie zakázána. Jinak řečeno, to je důvod, proč je ženám omezena svoboda výběru partnera. Z výkladu se ale zatím zdá, že ženy na monogamii pouze prodělávají a muži pouze vydělávají. Domnívám se, že existuje jedna výhoda, kterou monogamie přináší všem a která dobře slouží i ženám. Monogamie zaručuje společenskou stabilitu.

Mám obavu, že povolení polygamie by vedlo k vzniku vrstvy mladých chudých mužů bez partnerek, kteří by byli ochotni riskovat cokoliv, aby získali majetek a s ním i příležitost nějakou partnerku si získat. Odhad vlivu vzniku takové vrstvy „rozhněvaných“ mužů na počet spáchaných závažných a brutálních trestních činů ponechám na úsudku čtenáře. Já se domnívám, že problémy s závažnou kriminalitou v tzv. slumech dokonale ilustrují situaci společnosti, ve které existuje mnoho frustrovaných mladých mužů.

Nakonec se zdá, že zákaz polygamie přináší jistý prospěch i ženám. Původní rozšířený předpoklad, který tvrdil, že monogamie nedělá nic jiného, než že chrání slabé ženy před zlovůlí mužů ovšem určitě neplatí.

Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Příští měsíc mi bude 23 let a teprve v květnu 2010 jsem přestal věřit v Boha. Poslední dobou jsem občas přemýšlel nad tím, proč mi to všechno trvalo tak dlouho. Proč přesně jsem představu existence Boha nedokázal odmítnout už mnohem, mnohem dříve? Na tuto otázku jsem zatím našel dvě odpovědi, přičemž obě mě tiše obviňují z toho, že jsem se dlouho dopouštěl jistých kognitivních omylů (chyb v přemýšlení).

Za prvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Za druhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.

The Authority bias

Důvěra v instituce: Pokud existují instituce které se zabývají Bohem, existuje i Bůh

Dříve, když jsem byl ještě věřícím, jsem příležitostně vyhledával hádky s lidmi, kteří v Boha nevěří. A někdy jsem si o ateismu četl. Přesto na mě kritika náboženství téměř vůbec nezapůsobila. Samozřejmě mě zajímá, proč to tak bylo.

Pamatuji si mnoho sofistikovaných argumentů, které jsem v diskuzích s ateisty používal. Dnes ale zřetelně vidím, že se za všemi těmi složitými a komplexními důvody schovávala dvojice jednoduchý argumentů, o kterých jsem ale nikdy nemluvil nahlas. Nikdy dříve jsem je nevyslovil, protože jsem si jich vlastně nebyl vědom. A nejspíš právě proto mě tak silně ovládaly. První z nich představím zde a další až v následující části

Vždy jsem byl ochotný poslouchat ateisty a dokonce připustit, že jejich tvrzení znějí rozumně. Kdyby ale měl ateismus pravdu a Bůh by neexistoval, znamenalo by to, že všechny starobylé teologické fakulty po celé stovky let intenzivně studovaly ... nic. Všichni teologové by svůj život zasvětili pečlivé analýze ničeho. Všechny knížky o náboženství, které kdy byly napsány by byly téměř úplně nesmyslným seskupením slov. Taková tvrzení mi přišla dokonale absurdní.

A právě tato absurdita pro mne byla důvodem, proč ateismus zkrátka nemohl mít pravdu. Bylo pro mne nemožné představit si ateistický argument, jehož odmítnutí by bylo absurdnější než výše uvedená tvrzení znevažující teologické fakulty a zpochybňující práci množství lidí, kterou po téměř tisíc let vykonávaly.

Důvěra v autority: Pokud mají autority zkušenost s Bohem, pak existuje Bůh

Chybně jsem tedy předpokládal, že existence instituce je důkaz pro existenci předmětu, který zkoumá. Krom toho jsem ovšem také věřil v osobní integritu náboženských představitelů. Takové přesvědčení se dotýká důkazu Boží existence zkušeností Boha. Pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje.

Vždycky jsem toužil po tom, aby se mnou Bůh mluvil a vždycky jsem se velmi styděl za to, že ho nedokážu přimět k tomu, aby to dělal. Domníval jsem se, že všichni kolem mne s Bohem mluvit dokáží. Neustále jsem se bál, že se mě někdo z nich někdy zeptá, zda to umím a já že budu muset přiznat, že to neumím. To by pro mě byla naprostá katastrofa a nic takového bych nikdy nepřežil!

Byl jsem si také naprosto jistý, že papež a biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokáží řadoví věřící, bylo mi jasné, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.

Dnes se mi zdá, že se věřící v této věci navzájem drží v šachu. Každý věřící možná předpokládá, že on sice s Bohem mluvit neumí, ale ostatní že to určitě umí. A tak čeká, že se to jednou také naučí. Mám za to, že je třeba, aby někdo jako první řekl, že je císař je nahý. Tak tedy: očekávání, že se mnou někdy Bůh začne mluvit je falešné. Neexistuje nikdo, kdo by kdy s Bohem mluvil.

Too-much-invested-to-quit fallacy

Existuje ale ještě mnohem závažnější důvod, proč pro mne bylo velmi obtížné přijmout to, že Bůh neexistuje. Přestat věřit v Boha pro mne také znamenalo, že musím uznat, že jsem se mnoho let mýlil. Nejde jen o to, že je ostuda, že jsem léta nesprávně přemýšlel. Do náboženství jsem také hodně investoval.

Investoval jsem do něj čas a energii, když jsem docházel na bohoslužby, když jsem se pokoušel modlit, když jsem četl náboženskou literaturu, nebo když jsem vyhledával duchovní rozhovory. Investoval jsem do něj emoce a naděje, když jsem se trápil nad svými duchovními neúspěchy a ujišťoval se, že jednoho dne nakonec přiměji Boha mluvit.

Dlouho jsem nebyl ochotný přihlásit se k ateismu jen proto, protože by to znamenalo, že všechny moje předchozí investice do náboženství byly naprosto zbytečným plýtváním. Nějaký čas jsem si útěšně představoval, že v Boha znovu uvěřím a pokračoval jsem ve všech investicích, jako bych neměl vážné pochybnosti. V takové situaci bylo obtížné uvědomit si, že fakt, že jsem do něčeho hodně investoval není racionální důvod pro to, abych v oněch investicích pokračoval dál.

Změna v názoru na existenci Boha je hluboká změna světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě. Co například všechny ty knih a lidé, kteří mě svého času dokázali „posílit ve víře“? Vždy jsem o takových lidech a knihách přemýšlel jako o něčem, co pro mne bylo prospěšné a užitečné. Když jsem se stal ateistou, musel jsem ve své mysli všechny takové události přenálepkovat z „užitečné“ na „neužitečné a zbytečné“. Nakonec nemůže být žádné překvapení, že se mi do něčeho takového ze začátku vůbec nechtělo a že jsem se náboženství za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Přestat věřit v Boha je obtížný úkol, který v tomto životě stojí před všemi věřícími a ve kterém je velmi snadné selhat. Je příliš lákavé zastavit se na půl cesty a nedotáhnout tento úkol do konce, obzvlášť pokud podceníme síly, které nás budou hnát zpět do náruče víry. Zvládnutí takového úkolu předpokládá ochotu čelit vlastní omylnosti a schopnost odpustit sám sobě i lidem, které milujeme a kteří nám nevědomky škodili, když nás „vedli a posilovali ve víře“.

[EDIT: vyjádření k diskuzi zde.]

Dodatek o ateistické kritice kněží

Na ateismu mě trápí snad jediná věc. Když ateisté píšou o kněžích, píšou výhradně o sexuální zneužívání dětí. To je podle mého názoru projev nesprávného, slabošského a zákeřného ateismu. Muži, kteří dnes vedou naše farnosti nejsou žádní deviantní násilníci.

Jsou to muži, kteří kdysi, ve svých osmnácti letech, vstoupili do semináře a snili o dialogickém životě v Boží blízkosti. Do náboženství investovali mnohem víc, než kterýkoliv běžný věřící a o to více musí být náboženstvím zklamaní. Když přemýšlíme o kněžích, neměli bychom přemýšlet o sexualních skandálech, ale o tragédii lidí, kteří jsou lapeni ve službě, do které vložili svá nejhlubší očekávání, která je zklamala a ze které je kvůli tlaku očekávání bližních a farníků prakticky nemožné se vyvázat.

EDIT: Na článek odkazovali Petr Fraňek v blogpostu Proč se necháváme snadno zmanipulovat? a katolický kněz Petr Žaloudek v eponymním článku.