Darwinismus není sekulární náboženství

Pokud jde o nakupování knížek, nepočítám se mezi fanoušky. Nejen že knížky stojí peníze, ale navíc zabírají místo v pokoji, jsou těžké při stěhování, svazují vás citovými pouty, které si k nim vytvoříte a co je na nich vůbec nejhorší: nepodporují fulltextové vyhledávání. Existují ale dvě edice z českých nakladatelství, které si velmi rád půjčuji z knihovny a kterými bych v budoucnu v případě potřeby dokázal zaplnit pár volných poliček. Obě přitom vynikají skvělým grafickým zpracováním obálek a precizní vázanou vazbou. Nakladatelství Odeon vydává prestižní beletristickou řadu Světová knihovna s obálkami Jana Šerýcha a Academia s přehledem vládne českým nakladatelstvím díky dokonalé designérské práci Pavla Růta na obálkách edice Galileo.

Darwinismus a náboženství

Když jsem před časem zjistil, že právě krásné v edici Galileo zanedlouho vyjde knížka z filozofie biologie, byl jsem bezmála u vytržení. Nejde jen o to, že jde o první plnokrevnou knihu z tohoto oboru v češtině. Její autor, Michael Ruse, se navíc prostřednictvím názvu zavázal věnovat ji jednomu z mých tří milovaných intelektuálních hrdinů z oboru vědy, Charlesu Darwinovi. Na knížku jsem po vydání několik dní číhal na stránce katalogu fondu knihovny a půjčil jsem si ji hned první den, kdy byla dána k dispozici. Radost jsem si přitom dopředu nenechal zkazit ani přesto, že jsem díky blogovým příspěvkům Filipa Tvrdého na blogu Massive Error dopředu věděl, že autor Michael Ruse je dobrým darwinistou s jedním velikým otazníkem.

Z knížky mám nakonec smíšené pocity, především proto, že některé části desáté a jedenácté kapitoly popírající tvrzení o neslučitelnosti náboženství a darwinismu mě doslova nadzvedávaly ze židle. Ruse se projevuje jako velmi pružný intelektuální gymnasta, když tvrdí něco tak přitaženého za vlasy, jako je tvrzení, že darwinistický popis vzniku náboženství se kterým přichází vědy jako jsou evoluční psychologie nebo sociobiologie může být popisem způsobu, jak o sobě dává Bůh člověku vědět. Darwinistické naturalistické vysvětlení původu náboženství proto prý nemusí vést k ateismu. Spíš může vést k lepšímu pochopení toho, jak konkrétně Bůh působí ve světě a jak přesně se nechává poznat. Za tak důvtipnou myšlenku by si Ruse bezpochyby zasloužil obdržet čestný titul z profesionálního lhářství od některé ze slavných teologických fakult nebo alespoň Templetonovu cenu.

Je skutečně pravda to, co se říká, totiž že ateista Ruse je jednou ze smutných obětí onoho druhu neuvědomělé intelektuální nepoctivosti, kterou jsme se v úvodu Božího bludu naučili rozpoznávat jako tzv. „víru ve víru“. Ze všeho nejvíce mě ale pobuřovala Ruseho neustále opakovaná mantra, podle níž dnes darwinismus usiluje o to stát se sekulárním náboženstvím. Takové tvrzení mi připadá dokonale absurdní. Jakkoliv je tato teze charakteristická pro nejrůznější věřící, je to přesto právě jeden z Ruseho článků, kterému vděčíme za to, že evoluční biologie je na anglické wikipedii uvedena spolu s komunismem a svobodným trhem jako příklad sekulárního náboženství.

„Sekulární náboženství“ je oxymóron

Za prvé se domnívám že spojení „sekulární náboženství“ je protimluv. „Náboženství“ je systém přesvědčení, jejichž prostřednictvím se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu. „Sekulární“ je naopak z definice bez jakéhokoliv vztahu k supernaturálnímu světu. „Sekulární náboženství“ je tedy „systém přesvědčení, prostřednictvím kterých se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu aniž by se přitom jakkoliv vztahoval k supernaturálnímu světu“. A to je protimluv.

Uvědomuji si přitom, že logická spornost nějakého jména nebo popisu jen sotva přesvědčí křesťana (nebo "věřícího ve víru") o tom, že věc, kterou má toto jméno nebo popis označovat nemůže existovat. V jádře křesťanské teologie je řada podobných logických nesmyslů, které jsou eufemisticky označovány jako „tajemství víry“. Tvrzení trinitární teologie že „bůh je jedna bytost ale tři osoby“ lze ještě zachránit poukazem na to, že tato úctyhodná bohoslovecká disciplína boha vlastně správně diagnostikuje jako psychopata s vícečetnou poruchou osobnosti. Studium bible nám pro toto tvrzení předkládá ty nejlepší důkazy. Logickým nesmyslem už ale určitě je např. tvrzení, že Ježíš má dvě podstaty a že lidská a božská podstaty jsou v něm „sjednoceně ale nesmíšeně“.

Ze všeho nejproblematičtější logický lapsus je pak pochybné tvrzení stojící v samotném základu soterologie, které tvrdí, že Ježíš je v současné době zároveň opravdu mrtvý a zároveň opravdu živý. Musí být opravdu mrtvý, protože musel zemřít za naše hříchy. Je totiž jisté, že božská svatá oběť, tato ústřední událost dějin spásy, která jednou provždy osvobodila všechny lidi všech dob z otroctví hříchu nespočívala v tom, že Ježíš "umřel jen načas", neboli že si prostě na pár dní zdříml a pak se třetího dne probudil aby vstoupil do nebe. Na druhou stranu musí být Ježíš opravdu živý, protože s ním prý můžeme mít skutečný osobní vztah a můžeme ho pozvat do svého každodenního života a spolehnout se na jeho milost a na schopnost nás spasit.

Mám důvodné podezření, že oxymóron bohužel není nic, čeho by se věřící štítil už proto, že Ježíš je evidentně opravdový „živý mrtvý“, což je spojení, které se ostatně často používá jako učebnicový příklad protimluvu. Ježíš se tak právem řadí k jiným fiktivním postavám známých z mimobiblických hororových příběhů – upírům a zombies. Jak si všiml Pat Condell, Ježíš je zvláštní převrácenou verzí Drákuly, který nechce vypít naši krev, ale která chce, abychom mi vypili tu jeho. Podobně si (nejen) DJ Bogtrotter vystřelil z faktu, že Ježíš je zvláštní druh nemrtvého, na němž je sice chválihodné to, že nechce sníst náš mozek, ale který nás na druhou stranu žádá o něco dost nepěkného a sice to, abychom my jedli jeho ten jeho. Jeden internetový vtipálek poukázal na to, že zombie a Ježíš tvoří dokonalý pár – ona ho chce sníst a on chce být sněden.

Darwinismus není náboženství

Pokud budeme ignorovat názory těch nejoddanějších věřících, kteří jsou přesvědčeni, že princip sporu je satanovým nástrojem určeným k tomu, aby sváděl srdce křesťanů na scestí, pak můžeme předpokládat, že darwinismus určitě není „sekulární náboženství“. Nic takového jednoduše neexistuje. Možná je ale darwinismus prostě náboženstvím.

Lze nalézt několik dobrých důvodů proč si myslet, že darwinismus žádné náboženství není. Kdyby ze mnou přišel můj nejlepší kamarád Václav a svěřil by se mi, že se moc trápí, protože se nemůže rozhodnout, zda je nějaká soustava představ se kterou se dobře seznámil náboženstvím nebo jim není, nejspíše bych se ho postupně ptal:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Pokud by mi Václav na všechny otázky odpověděl „ne“, nerozpakoval bych se mu říct, že dle mého názoru taková soustava představ žádným náboženstvím není. Darwinismus je shodou okolností právě takovou soustavou představ, které lze přiřadit šest odpověďí "ne".

Podobnost darwinismu a náboženství

Na druhou stranu lze těžko popírat, že darwinismus odpovídá na některé otázky, na které tradičně odpovídalo náboženství. Darwinista a křesťan se snadno shodnou na tom, že existují určité nanejvýš zajímavé otázky, na které je dobré hledat odpovědi. Myslím si také, že darwinista a křesťan by se společně mohli divit tomu, jak to, že jiným lidem chybí zvědavost a touha zjisti, jaké jsou správné odpovědi na některé uchvacující problémy. Mezi zajímavé otázky patří například:

• Jaký je původ designu v živé přírodě?
• Jak vznikl člověk?
• Je člověk altruista nebo je sobec?
• Jak vzniklo já a co se s ním stane po smrti?
• Jaký je původ morálky?
• Co je dobré dělat, když chceme být šťastní?

Křesťan a darwinista by se ale nicméně těžko shodovali na metodě jak otázky vyřešit. Metody, které by navrhl darwinista by byli vědeckými metodami, kdežto návrhy křesťana by zahrnovaly řešení jako „podívám se do knížky pouštního kmene z doby bronzové“, „teď zapojím trochu fantazie“ nebo „je to tak, jak chci aby to bylo“.

Řešení abstraktního problému zda je darwinismus náboženství, jak se mi zdá, spočívá ve skutečnosti na řešení mnohem specifičtějšího problému: „stačí fakt, že darwinismus odpovídá na otázky, na které před tisíci lety odpovídalo pouze náboženství k tomu, abychom tvrdili, že je darwinismus náboženstvím?“. Osobně se domnívám, že když přihlédneme k tomu, že náboženství při jejich řešení používalo úplně jiné metody a že na ně navíc odpovídalo bez vyjímky nesprávně, pak je soud jasný: darwinismus není náboženství.

Darwinismus je světonázor

Zbývá tedy otázka, co je darwinismus, když není náboženstvím. Křesťané by možná stále chtěli tvrdit, že fakt, že darwinismus řeší podobné otázky stačí k tomu, aby byl pokládán za náboženství. Není to sice první definice náboženství, která člověka napadne, ale křesťan by mohl být ochotný schválně změnit definici náboženství tak, aby byl darwinismus náboženstvím. Katolický křesťan by například mohl tvrdit, že náboženství je soustavou přesvědčení obsahujících odpovědi na nejhlubší lidské otázky, které člověku poskytují základní kognitivní orientaci ve světě. Podle takové definice by darwinismus určitě mohl být náboženstvím. Co je rod náboženství a jaké jsou některé konkrétní druhy by pak ukazoval Obr. 1:

Problém s definicí uvedenou výše je jeden a je celkem důležitý. Pro to, co jsme si zde definovali jako náboženství už dlouho existuje zažitý termín a to totiž termín „světonázor“. Pokud si navíc uvědomíme, že např. „katolické křesťanství“, které skutečně existuje v hlavách konkrétních katolických křesťanů má charakter světonázoru, pak zjistíme, že darwinismus vůbec není zvláštním případem náboženství. Spíše to bude tak, že konkrétní na náboženství založené světonázory budou zvláštními případy světonázoru. Rod světonázoru a některé jeho konkrétní druhy jsou na Obr. 2

Když si podržíme v paměti to, na co často zapomínáme – tj. že existuje slovo „světonázor“, pak nalezneme dobrý důvod, proč je tvrzení „darwinismus je náboženství“ nesprávné. Jak se případy "darwinismus je náboženství" a "katolické křesťanství je světonázor" liší ukazuje Obr. 3

Zdá se mi, že existuje dobrý způsob jak kontroverzní tvrzení "darwinismus je náboženství" upravit tak, abychom zároveň nepřišli o nic z toho, co jsme doopravdy chtěli tvrdit a zároveň tak, aby s naším tvrzením neměl nikdo problém souhlasit. Umírněnější a mnohem správnější obdoba skandálního ruseovského odhalení „darwinismus je náboženství“ je banální „darwinismus je světonázor".

EDIT: Na článek reagovali Filip Tvrdý v blogpostu Blahoslavení, kdož uvěřili a Jiří Stodola v textu Darwinismus a náboženství.

Elevatorgate: Dawkinsův omyl

V Los Angeles dnes začala velmi populární skeptická a ateistická konference The Amazing Meeting 2011. Letošní setkání má přitom poněkud pikantní příchuť. Málokterý skepticky, ateisticky nebo naturalisticky orientovaný blogger si totiž během posledních tří týdnů odepřel vyjádřit se k tzv. "aféře Elevatorgate", která zachvátila blogosféru a rozdělila skeptické hnutí do dvou nesmiřitelných táborů.

Na konferenci mají se svými příspěvky vystoupit mimo jiných i oba hlavní aktéři aféry – Richard Dawkins a Rebecca Watsonová. Situace je relativně vypjatá a někteří příznivci Watsonové dokonce vyzývají k bojkotu Dawkinsovy sobotní losangeleské přednášky. Samotná Watsonová, která situaci komentuje spíš klidně a s humorem, v jednom z vyhrocenějších vyjádření označila Dawkinse za minulost a nikoliv za budoucnost ateistického hnutí.

Rebecca Watsonová: About Mythbusters, Robot Eyes, Feminism, and Jokes

Celá aféra vznikla, když zakladatelka serveru Skepchick Rebecca Watsonová uveřejnila dne 20. 6. vlog, ve kterém popisuje jistou nepříjemnou zkušenost z konference v Dublinu.

Na konferenci přednesla přednášku o implicitním sexismu v ateistickém hnutí a svůj den zakončila s přáteli na baru v hotelu, ve kterém byli účastníci ubytováni. Ve čtyři ráno se rozhodla jít spát, rozloučila se s přáteli a nastoupila do výtahu, přičemž ji do výtahu následoval neznámý muž. Muž se na ni později během jízdy obrátil a řekl:

"Nechápejte mě špatně, ale připadáte mi velmi zajímavá a chtěl bych si s vámi popovídat. Nechtěla byste si dát v mém pokoji kávu?"

.V další části videa potom Rebecca Watsonová popisuje nepříjemné pocity, které v ní tato nabídka v této konkrétní situaci vyvolala a doporučuje mužům, aby pokud možno takové nabídky v podobných situacích nepřednášeli. Alespoň tedy pokud nechtějí ženu vyděsit.

Z kontextu je docela zřejmé, že o celé situaci se Rebecca Watsonová ve vlogu zmínila jen mimochodem a to kvůli komice a ironii která je v jejím základu - totiž že posluchač její přednášky o implicitním sexismu ji učinil implicitní sexuální návrh.

Zveřejněné video bylo ateistickou a skeptickou komunitou (z mě docela nepochopitelných důvodů) přijato velmi negativně. Watsonové byly v nesouhlasných komentářích podsouvána absurdní zobecňující tvrzení, jako že „všichni muži jsou násilníci“, byla obviňována z iracionalismu, alarmismu, nepřátelství vůdčí mužům, z paranoie a nevyjasněného vztahu k vlastní sexualitě. Nejčastější reakci bylo vyjádření nepochopení, proč si Watsonová myslí, že se ji stalo něco špatného, když by ji mělo naopak lichotit, že o ni nějaký umaštěný opilec nad ránem projevil zájem. V současnosti se video na YouTube líbí 709 uživatelům a nelíbí se celkovému počtu 3239 uživatelů.

Teprve tato negativní reakce, která Watsonovou překvapila, nakonec vedla k rozsáhlé diskuzi o abstraktnějších tématech misogynie, sexismu a implicitního šovinismu v rámci ateistického a skeptického hnutí, které nebyly námětem původního vlogu.

Dawkinsova reakce na blogu Pharyngula

Nejdůležitější událostí celé aféry kolem zveřejněného videa jsou ale reakce uživatele s přezdívkou „Richard Dawkins“, který přispěl do diskuze pod článkem biologa PZ Myerse. Ten na svém populárním blogu Pharyngula zveřejnil odkaz na vlog Watsonové.

Ve svém prvním komentáři se Dawkins pokusil příběh Rebeccy Watsonové zesměšnit, když rétoricky konfrontoval banálně působící znepokojení z pozvání na kávu se závažným utrpením žen v muslimských zemích, které jsou obětmi domácího násilí a všemožného omezování osobních svobod. Dawkins stručně řečeno tvrdil, že Rebecca Watsonová nemá proč fňukat, protože na světě se dějí mnohem horší věci.

V druhém příspěvku Dawkins svůj názor upravuje: Rebecca Watsonová by měla zmlknou, nemá si co stěžovat, protože ji nikdo fyzicky nenapadl. Šlo prý pouze o slova, která nemohou působit žádnou opravdovou újmu. Nakonec Dawkins tvrdí, že úroveň její možné újmy je asi tak srovnatelné s újmou způsobenou pohoršením, které Dawkins cítí v situaci, kdy si k němu do výtahu přistoupí někdo, kdo žvýká žvýkačku.

Dawkinsovy komentáře v diskuzi následovalo množství příspěvků různých uživatelů, kteří vyjadřovali neochotu věřit, že komentáře tak pochybné argumentační kvality jsou skutečně dílem Richarda Dawkinse. Autenticitu těchto příspěvků ale později autor blogu PZ Myers oficiálně potvrdil.

Dawkinsovi se prostřednictvím zpochybnění reálnosti nebezpečí sexuálního násilí podařilo urazit své fanoušky jak mezi obětmi znásilnění a pokusů o znásilnění, tak i mezi příbuznými a přáteli těchto obětí. Fanoušci mu adresovali otevřený dopis s žádostí o omluvu. Jiné z Dawkinsových fanynek zásadně nesouhlasí s jeho přesvědčením, že misogynie a sexismus v ateistickém hnutí jsou jen okrajovým pseudoproblémem a toto Dawkinsovo přesvědčení pokládají za projev přizíravosti k jiným než vlastním problémům.

Proč jsem z toho všeho smutný

Upřímně řečeno je pro mě celá aféra docela velikým osobním zklamáním, protože je to poprvé, kdy v nějakém sporu nejsem na straně samotného Richarda Dawkinse a kdy jsem "pouze" na straně jeho obdivovatelů. Musím se přiznat, že k Dawkinsovi mám opravdový (byť platonický) citový vztah a že ho považuji jednoho ze dvou autorů, o kterých můžu říct, že mi doslova změnili život. V tomto případě navíc nejde o nesouhlas s něčím, co by tvrdil v nějaké staré knížce, nýbrž jde o vyjádření, která jsem sledoval v reálném čase.

Bojím se, že Dawkins pro tentokrát příliš jednoduše přepnul do protifeministického módu, kterým je ostatně vybaven každý správný naturalista. Zdá se mi, že je zde třeba rozlišovat. Jedna věc je dělat si legraci z uřvaných feministek z humanitních fakult, které se hlásí k nějaké směšné teorii sociální konstrukce gendru a které kážou radikální změnu společnosti. Něco jiného je ale zlehčovat tvrzení žen, které vedou význačné skeptické a naturalistické blogy pro ženy a dívky a které nekritizují situaci ve společnosti obecně, nýbrž pouze situaci uvnitř samotného skeptického a ateistického hnutí. Toto hnutí by navíc mělo podobná upozornění přijímat s nadšením, neboť se rádo ohání tím, že je ve věcech emancipace eticky napřed a často kritizuje naboženství a především islám kvůli podřadnému postavení žen v muslimském světě.

Na celé aféře mě zarmoutila i reakce celé komunity, kterou pokládám nejen za osobní ale i za intelektuální selhání množství jednotlivců. Pomalu si začínám zvykat na novou představu, že skeptické, ateistické a naturalistické hnutí nejspíš není tvořeno jen sympatickými a citlivými lidmi, ale že se k němu pravděpodobně hlásí i určité množství oživlých karikatur vědců z lidové představivosti, tj. sociálně imbecilních podivínů bez schopnosti empatie, kteří nejsou schopni rozlišovat sociální situace.

Právě neschopnost rozlišovat sociální situace a absence empatie je podle mě příčinou negativních reakcí na původní video Rebeccy Watsonové, které si jinak přímo říká o lidskou účast a pochopení. Jen stručná rekalpitulace historky pro připomenutí: Žena a muž sami ve výtahu. Situace se neodehrála ve dvě odpoledne kdy je člověk čilý, nýbrž ve čtyři v noci kdy je člověk už dost unavený. Muž ji nepozval na bar v přízemí, který byl stále otevřen, ale pozval ji na svůj pokoj. Pozvání neproběhlo ve světlé široké chodbě nedaleko dalších lidí, nýbrž v uzavřeném výtahu. Nepozval ji muž kterého zná, nýbrž nějaký cizí muž, který ji pronásledoval do výtahu. A nakonec - Watsonová byla v situaci, kdy byla sama v cizím městě a v cizí budově. I sociálnímu imbecilovi krom toho dojde, že užití uvození „Nechápejte mě špatně, ale...“ je stejně „sofistikovaně neprůhledné“ jako podobné uvození „Nejsem rasista, ale...“ kterým se autor automaticky sebeobviňuje nejen z rasismu, ale i z lhářství ještě předtím, než se dostane k druhé částí souvětí.

Reakce komunity je dle mého názoru i intelektuálním selháním. Shodou okolností je to právě mezi naturalisty a ateisty tolik oblíbená evoluční psychologie, která nám dokáže vysvětlit skrytou racionalitu zdánlivě iracionálního chování jako je záchvat úzkosti u ženy nacházející se uprostřed evropského velkoměsta 21. století.

Je totiž dost možné, že po dobu tisíců let naší evoluční historie, kdy se utvářela naše psychická konstituce měla většina z žen, které se staly našimi pra-matkami se znásilněním osobní zkušenost. Evoluční logice by nijak neodporovalo (právě naopak), kdyby se v lidském genofondu rozšířila adaptace proti znásilnění, které by mohly mít např. podobu specifických obav či představ a úzkostných citových reakcí na tyto obavy (další možné hypotézy: David M. Buss, s. 340-348).

Pokud by byly ženy vybaveny takovou adaptací proti znásilnění, pak by emoční reakce na situaci z historky nemusela podobná rozmrzelosti, kterou cítíme, když jsme ze staré školy a když vidíme někoho žvýkat žvýkačku. Mnohem spíš by naše citová reakce připomínala děs, který cítíme, když nám někdo začne vážně vyhrožovat zabitím. Naturalisté a fanoušci evoluční psychologie by měli být první, kdo by měl mít pro racionalitu emočních reakcí alespoň pochopení. Stejně tak by měli být etičtí naturalisté první, kdo by měl být ochotný omezit své jednání tak, aby ženy do podobných situací zbytečně nedostával.

Tolik kritizovaný apel na muže, podle kterého by pokud možno měli omezit předkládání (byť i slušně formulovaných) sexuálních návrhů v uzavřených výtazích je nejspíš hnán bohulibou snahou Watsonové vysvětlit mužům eticky matoucí situaci, ve které selhává použití jinak velmi efektivního zlatého pravidla („můžeš udělat druhému x, ale pouze v případě že bys sám chtěl, aby on/ona udělal/a x tobě“). V této konkrétní situaci totiž neplatí intuitivní pravidlo, které se nám vnucuje a které by mohli muži omylem pokládat za pravdivé: „můžeš předložit sexuální návrh ženě v nočním výtahu, ale pouze v případě, že bys sám chtěl aby ona předložila sexuální návrh tobě“. Pointa historky Rebeccy Watsonové je paradoxně vše možné, jen ne feministická, protože upozorňuje na nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími, alespoň tedy pokud jde o úzkost ze znásilnění.

Princ a pruďas: nejzábavnější film roku

Z filmu Princ a pruďas mám podobně komplexní dojem jako z jiné letošní komedie a sice z komedie Zelený sršeň. Stejně jako byl Zelený sršeň mimo komedie i plnokrevným akčním filmem je i Princ a pruďas stoprocentní fantasy. I když si člověk odmyslí všechny komické situace zbyde mu dobře dramaturgicky zvládnutá áčková fantasy s ačkovými triky, epickou hudbou transformera Jablonského, několika originálními nápady (pětihlavá nestvůra v aréně) spoustou digitální krve a s hrdinama, kterým nejde nefandit. Film funguje také na emocionální a civilní rovině, hlavně pokud jde o vztah obou bratrů.

Snad jediná věc, která mi na filmu vadila byly české titulky. Nemám nic proti Františku Fukovi konkrétně, ale už delší dobu mám za to, že současné americké komedie by neměli překládat staří lidé. Jména jako "Honimír" nebo slova jako "pruďas" působí dost nevkusně, připomínají humor našich otců z minulého století a kazí dojem z filmu. (A jak že se vlastně jmenovalo to království?)

Styl humoru který slibuje i trailer mi nakonec hodně vyhovoval, ikdyž jsem si ze začátku párkrát řekl "tenhle vtip byl trochu trapný". Postupem času mě ale takové myšlenky úplně opustily. Nakonec nevím, jestli se autorům prostě jen nepovedlo pár vtipů na začátku, nebo jestli si člověk prostě zvykne na pravidla komiky a naučí se užívat si tu jízdu. Po pravdě jsem už nevěřil, že v kině někdy uvidím film, u kterého se budu smát a říkat si "ale tohle se přece nesmí prostě takhle říct/ukázat". V komediálních seriálech je to zvykem, ale na plátně je to spíše vzácnost. Zvláštním bonusem obhroublé komedie je, že dvě ze tří hlavních rolí hrají paradoxně dva největší hollywoodští intelektuálové - Natalie Portmanová a James Franco - kteří čas od času podlehnou pokušení a pořídí si nějaký doktorát.

Nakonec bych producentům a sobě přál, aby se tento nákladný film nějakým magickým způsobem zaplatil, protože na módu podobných snímků bych si snadno zvykl. V Parents guide na imdb.com se film pyšní Total Explicit Ratingem: 43/50, přičemž 10/10 si film vysloužil v kategoriích Sex &Nudity a Profanity a 9/10 ve Violence &Gore a Alcohol/Drugs/Smoking. Autoři tak naplno využili eRkového ratingu, protože se zde neskrblí ani na vulgaritě, ani na nahotě, ani na digitální krvi.

Proč přestávám používat slovo „ateismus“

Když jsem se ještě relativně nedávno hlásil ke katolické církvi, nebyl pro mě ateismus (v podobě v jaké jsem se s ním setkával) opravdovou alternativou. Domnívám se, že i obecně platí, že jeden z důvodů, proč věřící křesťané nejsou ochotní přemýšlet o křesťanství s odstupem a skutečně objektivně zhodnotit argumenty ateistů je ten, že ateismus zdánlivě nenabízí alternativní světonázor.

Ateismus versus naturalismus

Na první pohled se zdá, že ateisté jsou pouze záškodníci, kteří boří domeček teismu a sami žádný vlastní domeček nestaví. Křesťan se pak chtě-nechtě musí domnívat, že alternativa křesťanského světonázoru je nihilistickou alternativou absence světonázoru. Pak se ale nelze divit, že možnost zabývat se ateismem není pro křesťana dvakrát lákavá. Kdo by také chtěl žít bez světonázoru a ignorovat otázky jako „odkud pocházíme?“, „kdo jsme?“, „jaký je původ morálky?“, „co je to láska?“, nebo „jaký je smysl života?“. Zdá se mi ovšem, že chápání ateismu jako čirého popírání a jako absence světonázoru není pravdivé a že zde jde pouze o nepříjemný projev zhoubnosti despotické vlády slova nad lidským myšlením.

„Ateismus“ není z etymologického hlediska skutečně nic jiného než „neteismus“ a v tomto smyslu není divu, že ateisté jsou pokládání za pouhé bořitele. Negativitu slova "ateismus" v tomto smyslu nelze oddiskutovat. V rozporu s intuicí se ale ateisté krom boření věnují také stavění a dokonce takovému stavění věnují nesrovnatelně více času než boření. Staví totiž domeček naturalistické vědy, ve které se může kdykoliv a třeba i na přechodnou dobu ubytovat - ať už je to teista pochybující nebo bývalý. Alternativou teismu tedy proti původní intuici není bezdomovectví, ale přestěhování se z jednoho domečku do jiného. Zdá se mi, že jedna z nejlepších věcí, kterou bychom pro diskuzi o teismu a ateismu mohli udělat je prostě přejmenovat spor mezi teisty a ateisty na spor mezi supernaturalisty a naturalisty. Pak by bylo jasné, že i ateismus přednáší pozitivní světonázor.

Na rozlišení "naturalismus - supernaturalismus" je mnohem jasněji vidět, v čem se teisté a ateisté shodnou, v čem se neshodnou a proč ateismus není prosté popření teismu. Na první pohled to vypadá trochu nesmyslně, ale ve skutečnosti je teismus nejspíše jakýmsi rozšířením ateismu. Zavádějící etymologie slov „teismus“ a „ateismus“ nás ovšem nevyhnutelně vede k mnoha zbytečným nedorozuměním. Především toto zastaralé rozlišení zapřičiňuje zbytečnou zlou krev a zakrývá vše, v čem spolu teisté a ateisté souhlasí. Teisté (a zvykejme si na to: supernaturalisté) i ateisté (rozumějme: naturalisté) spolu souhlasí v existenci vnějšího světa a souhlasí s tím, že je možné popisovat ho pomocí nástrojů přírodních věd. Teismus (supernaturalismus) není s ateismem (naturalismem) v logickém rozporu, spíše je vhodné ho chápat jako rozšíření naturalismu. Naturalisté tvrdí jisté věci, supernaturalisté s nimi souhlasí a ještě něco přidávají.

Co nové rozlišení znamená pro diskuzi?

Pokud nové rozlišení přijmeme, vyjasní se nám, že nejlepší otázka, kterou může teista s ateistou řešit je otázka, zda máme důvody pro to pokládat naturalismus za omezenou a slabou teorii která leccos nezvládá vysvětlit. To konkrétně znamená hledat důvody, proč je nutné postulovat supernaturální bytosti nebo věci (bohy, anděly, zlé duchy, životní sílu atd.). Abstraktní a obtížná otázka po existenci Boha se tak může přeměnit v konkrétní otázku po silných a slabých stránkách naturalistických a supernaturalistických vysvětlení přirozených jevů jako je např. evidentní výskyt důmyslného designu v živé přírodě. Od supernaturalistů pak taková diskuze předpokládá ochotu dobře se seznámit s naturalistickými vysvětleními těchto jevů. Jejich kritika by měla vycházet z dobré znalosti třeba alespoň jedné populární knihy např. o evoluční biologii.

Dvojice slov „naturalismus“ a „supernaturalismus“ také lépe ukazuje co ve sporu je nulová hypotéza. Dvojice „teismus“ a „ateismus“ nesprávně implikuje, že je zde jakési základní přesvědčení jménem „teismus“, proti kterému vystupuje popírající „ateismus“. To je nesprávná implikace, protože obecně platí zásada, že kdo tvrdí něco pozitivního (např. „Bůh existuje“), ten také nese důkazní břemeno. Oproti tomu jde v případě druhé pojmové dvojice jasně vidět, že „naturalismus“ obsahuje jakýsi komplex tvrzení, na kterém se všichni shodnou a který někteří lidé pouze druhotně rozšiřují v „supernaturalismus“, což je dobře vyjádřeno předponou „super-“. Zde je tedy jasné, kdo přednáší pozitivní tvrzení nad rámec obecné shody a na kom leží břemeno dokazování.

Vedlejším výhodným důsledkem pro ateisty (a skeptiky) je, že mezi supernaturalisty takříkajíc „spadnou“ i lidé, které by bylo obtížné pokládat za klasické teisty. V tomto smyslu jsou supernaturalisty také ateisté, kteří jsou buddhisty, ateisté kteří věří v neosobní transcendentní energii nebo ateisty, kteří věří na telepatii, komunikaci s duchy předků atp. V tak ateistické zemi jako je Česká republika je argumentace proti teismu ve srovnání s jinými zeměmi do jisté míry zbytečná. O to prospěšnější je ale právě naturalistická argumentace proti pseudovědě a víře ve „vyšší sílu“ nebo v osobní nesmrtelnost.

-

Jak to, že všechny nejlepší věci vymysleli Britové?

Obyvatelé Spojeného království tvoří společenství, kterému svět vděčí za většinu z nejlepších a nejužitečnějších myšlenek, které kdy člověka napadly. Zásluhy jiných velkých národů o blaho světa nesnesou s plody britského důvtipu žádné srovnání. Pokud jde o schopnost ovlivnit každodenní život obyvatel planety Země jsou Francouzi, Španělé, Italové nebo Němci ve srovnání s Brity zoufale impotentní. Celá věc je ještě překvapivější, když si uvědomíme, že Britové vždy žili kdesi na periferii Evropy, od které byli navíc fyzicky i kulturně odděleni Lamanšským průlivem.

Princ William, Kate Middletonová a Commonwealth

V posledních dnech byla na Britské ostrovy soustředěna celosvětová mediální pozornost. Svatba prince Williama a Kate Middletonové se stala opravdovou globální událostí. Zvlášť intenzivně svatbu prožívali především obyvatelé Commonwealthu. Commonwealth není totiž jen společenstvím zemí bývalého britského impéria, na jejichž území žije více než 2 miliardy lidí. Je to také společenství, jehož hlavou je dodnes britský panovník. Především proto byla svatba v královské rodině událostí, která se přímo týká asi třetiny světové populace.

Dnes, 1. května 2011, slaví Britové navíc 304. výročí vzniku Království Velké Británie. Před 304 lety tak zanikla dvě samostatná království: Anglické království a Skotské království a vzniklo společné království s jediným společným parlamentem ve Westminsteru. Podle všeho je právě dnes ten pravý den, kdy se můžu vyznat z lásky a obdivu k nejlepšímu národu všech dob.

Lingua franca 21. století

Když poprvé přemýšlíme o tom, co britského ovlivňuje náš každodenní život, napadne nás nejspíš jedna věc - angličtina. Angličtina je jazyk, který všichni každý den užíváme a ne náhodu je to také jazyk, který si ze všech současných jazyků nejvíce zaslouží titul "lingua franca 21. století". Jeho znalost nám téměř magicky otevírá dveře k informacím o všemu důležitému, co se na světě právě teď děje. Zdá se mi také, že už při studiu gramatiky angličtiny můžeme narazit na cosi, co je pro anglickou kulturu specifické, totiž o jakousi úspornost a soustředění se na to, co je důležité. Angličtina je tzv. izolační nebo amorfní jazyk s relativně jednoduchou gramatikou, která prakticky úplně ignoruje zbytečné jemnůstky, které nás trápí při studiu většiny jiných jazyků. Nepříjemnosti jako jsou jazykové rody, skloňování nebo časování slov angličtina díky bohu prakticky nezná.

Britové v politice a vědě

Britům také vděčíme za nejprogresivnější myšlenky z oblasti politiky, etiky a ekonomie: odpor ke katolickému tmářství, ústava omezující moc vlády, průmyslová revoluce, ochrana soukromé sféry před zásahy státu, zastupitelská demokracie, dvoukomorový parlament, moderní ateismus, liberalismus, utilitarismus, tržní ekonomika a tzv. nová pravice jsou všechno koncepce, které pokládáme za jakousi samozřejmost a za které vděčíme britských mozkům.

Vyjímečně plodní byli Britové především ve vědě. Franciu Baconovi se po staletích, kdy se "pokroku" v přírodních vědách dosahovalo prostřednictvím studia knížek v knihovnách (a prostřednictvím diskuzí, vytváření sylogismů a přemýšlení u stolu), podařilo formulovat novou vědeckou metodu. Britská snaha o získávání vědění byla (na rozdíl od stavu na evropském kontinentu) také vždy hnána úsilím o zlepšení lidského života a odporem k prázdným spekulacím, metafyzice a mysticismu. Experiment, pozorování, induktivní metoda, přírodní zákon nebo empirismus jsou pojmy která naše myšlenky jaksi automaticky vedou ke slovům jako Anglie nebo Spojené království. Britské mozky stojí "shodou okolností" za mnohými vynálezy v dopravě [kluzák, vrtule, tryskový motor, bicykl, systém železniční dopravy, spalovací motor...] v komunikaci [telegraf, telefon, systém moderní pošty, web...], v elektronice [elektromotor, žárovka, televize, počítač, vícekanálový reproduktor, fotoaparát, kamera...] nebo v medicíně [antibiotika, oplodnění in virto, očkování, objev struktury DNA...].

Darwin: nejlepší myšlenka jakou kdy člověk objevil

Obyvatelem Britských ostrovů byl také původce nejlepší myšlenky, jakou kdy člověk objevil a autor nejkrásnější přírodovědecké teorie Charles Darwin. Darwinovi se podařilo vysvětlit něco, co bylo i pro ty nejinteligentnější lidi všech dřívějších věků naprosto nepředstavitelné. Podařilo se mu na základě velmi jednoduché myšlenky vysvětlit něco tak kontraintuitivního, jako je možnost vzniku designu bez plánu a úmyslu designéra. Dnes víme, že replikátor plus dědičnost plus variace plus selekce se vždy nutně rovná evoluci prostřednictvím přírodního výběru, která (ve většině případů) vede ke vzniku složitějších struktur z jednodušších. Zatímco před Darwinem byl mezi vědci pochopitelným a přípustným přesvědčením takzvaný deismus, Darwin s konečnou platností vykázal dříve úctyhodného biblického Stvořitele do společnosti jeho komických příbuzných z řeckých, indických a germánských mýtů.

Co by také chybělo ve světě bez Britů

Opravdu mě nenapadá, který z evropských národů by se s výkony Britů mohl srovnávat. Skoro se mi zdá, že seznam největších praktických úspěchů britského důvtipu je také seznamem největších praktických úspěchů lidstva jako celku. Já osobně bych pak, jen velmi nerad žil ve světě, kdy by Britské ostrovy zůstaly neobydleny a kde by neexistovaly další plody britského génia jako jsou sitcomy, stand-up comedy, Létající cirkus, dokumentární filmy z produkce BBC, černý humor, fish and chips, čaje Earl Grey, sendviče, jaffa cakes, ginger biscuits, filmy Alfreda Hitchcocka a Christophera Nolana, fotbal, trip-hop, dream pop, drum and bass, analytická filozofie, genocentrický pohled na evoluci, obchody Marks & Spencer nebo Next, pera Parker, Medvídek Pů a Spojené státy americké.

Jak slovenští ateisté požehnali mému blogu

Zatímco zbožní lidé svým přátelům nabízí kvazi-pomoc v podobě modlitby, ateisté mají chvalitebný sklon poskytovat výhradně pomoc, která je opravdu účinná. Členové komunity sdružené kolem fóra ateizmus.sk a uživatelé stránky vybrali.sme.sk doslova protlačili můj článek Proč je obtížné přestat věřit v Boha na hlavní stránku nejčtenějšího slovenského deníku sme.sk, kde odkaz visel více než dva dny. Takto na blog přivedli návštěvníky, kteří si zobrazili některou z mých stránek dohromady 4000 krát.

Tato pomoc mi jako bloggerovi samozřejmě udělala velikou radost. Jsem strašně rád za každého jednoho čtenáře, který si díky osobnímu přičinění uživatele s příznačným nickem "vas-imaginarny-priatel" našel cestu na můj blog. Současný rekord blogu z 27.4. 2011 je tak 1429 zobrazení stránek za den a doufám že bude brzy překonán. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že se cítím trochu trapně, kdykoliv si teď vzpomenu, že ještě před týdnem jsem pociťoval bezmála euforické stavy, když mi statistika ukazovala 30 zobrazených stránek za den. Jak překotný byl vývoj návštěvnosti webu a jak velké díky dlužím slovenským kolegům dokumentuje graf za poslední měsíc.

Slovenští čtenáři za sebou na blogu zanechali také přibližně stovku komentářů, z nichž mě některé potěšily a některé mě naopak zarmoutily. Předně se bohužel ukázalo, že většina čtenářů na internetu neumí číst. Tím chci říct, že pouze menšina čtenářů "ví co čte" a naopak většina při čtení volně asociuje na dané téma a domýšlí si, co by si tak asi autor mohl také myslet. Ve svém původním textu jsem se soustředil výhradně na otázku "proč je obtížné přestat věřit v Boha" a schválně jsem se vyhýbal všem běžným tématům přicházejícím na přetřes, kdykoliv se diskutuje na téma náboženství a ateismus. V článku mi bylo úplně jedno jestli byl Hitler ateista, nebo jestli existuje kosmická neosobní síla. Psal jsem pouze o tom, co nám brání v tom, abychom dokázali odmítnout představu Boha, pokud už jednou jsme věřícími. Když si teď prohlížím komentáře, nemůžu bohužel najít jediný komentář, kde by některý věřící problematizoval nějaké z tvrzení, které mi nebylo pouze podsunuto a které jsem v článku doopravdy tvrdil.

Za druhé se ukázalo, že současná náboženství jsou velmi odolnými myšlenkovými viry, které si vybudovaly takřka nepřekonatelné systémy obran před racionální kritikou. To je fakt, kterému se nelze příliš divit. Z tisíců náboženství, které kdy na světě vznikly, drtivá většina vyhynula a přežilo jen několik nejzdatnější. Jinak řečeno, všechna náboženství, která měla méně dokonalé obrany jsou už díky síle sekulární kritiky dávno mrtvá a navíc i k smíchu. I když to všechno vím, myslel jsem si, že tyto obrany dokážu překonat určitou upřímností a psaním o osobních představách, o kterých lidé ve strachu ze zesměšnění moc nemluví. Proto jsem tolik mluvil o svých představách o Bohu a o tom, co jsem od náboženství očekával. Tyto moje představy byly ovšem v komentářích vysmívány jako naivní, přestože si troufám tvrdit, že i ti nejsofistikovanější teologové museli minimálně v dětství a dospívání podobné představy mít. Běžní věřící podle všeho nejsou (na rozdíl ode mne) zklamáni a zarmouceni z toho, že jejich představy o Bohu se s tím jak dospívali stávaly čím dál tím více vybledlejšími, zamlženějšími a vyprázdněnějšími. Také si evidentně nedokážou odepřít výsměch, kdykoliv o takových přirozených a upřímných představách o Bohu (které kdysi museli také mít) slyší. Z komentářů se tak zdá, že celý můj text byl víceméně k ničemu. Doufejme ale, že existují čtenáři, které text oslovil, a kteří se třeba jen ze strachu z výsměchu ke svým takzvaně "naivním" představám o Bohu a náboženství nahlas nepřihlásili.

Dodatek o vystoupení z církve

Při brouzdání po vodách slovenského ateismu jsem narazil na velmi sympatický projekt, kterému asi budu později věnovat samostatný blogový příspěvek. Jde o stránku zbohom.sk, která vám na požádání vygeneruje žádost o vystoupení z církve včetně velmi zdvořilého průvodního dopisu s odkazy na zákony, podle kterých vám církev musí vyhovět a nesmí o vašem rozhodnutí informovat nikoho mimo církev (tj. např. vaše rodinné příslušníky atd.). Chystám se poprosit slovenského provozovatele o českou verzi žádosti (včetně odkazů na českou sbírku zákonů). Až bude česká verze připravená, dám vám vědět v samostatném blogovém příspěvku.

Jsou studenti teologie milosrdní samaritáni?

Co se asi tak stane, když dáte teologovi přečíst podobenství o milosrdném samaritánovi, pošlete ho do sousední budovy a do cesty mu nastražíte nemocného člověka, který potřebuje akutní pomoc? Pomůže mladý teolog nešťastníkovi nebo bude dělat, že ho nevidí?

Good samaritan experiment

Dva potměšilí sociálních psychologové byli na odpověď tak zvědaví, že si v roce 1970 neodepřeli provést experiment, který by to zjistil. Experiment proběhl v prostředí kampusu Princetonské univerzity a jeho výsledky byly o 3 roky později publikovány na stránkách Journal of Personality and Social Psychology v článku pojmenovaném From Jerusalem to Jericho: A study of situational and dispositional variables in helping behavior.

Tito mladí čtveráčtí badatelé, John M. Darley (tehdy 32 let) a C. Daniel Batson (tehdy 27), se rozhodli zjistit, co rozhoduje o tom, zda někdo bude nebo nebude ochoten pomoci nějakému cizímu člověku. Rozhoduje o tom, zda někdo někomu pomůžeme spíše (1) uvědomování si absolutních morálních povinností, nebo (2) prostě záleží na konkrétní situaci? To konkrétně znamená: Je to tak, že čím více si připomínáme své mravní povinnosti, tím mravněji jednáme? Budeme jednat mravněji, když budeme často myslet na desatero a na biblické příběhy? Nebo má naše přemýšlení o morálce na naše jednání naopak pramalý vliv a ovlivňují nás hlavně okolnosti situace, ve které se můžeme zachovat mravně nebo nemravně?

Lukáš 1970 revisited

Abychom důvtip a kradmou ironii experimentu docenili, je dobré si nejdříve podobenství připomenout. Takto o něm píše anonymní autor / autorka / kolektiv autorů / kolektiv autorek z přelomu prvního a druhého století, ke kterému obvykle referujeme jménem "svatý Lukáš":

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého.

Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu.

A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.

Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.

Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

V evangeliu tedy v nelichotivé roli vystupují dva duchovní, kteří podle tradiční interpretace pospíchají do města, aby se tam „profesionálně věnovali náboženství“. Většina čtenářů jednání kněze a levity (které postava mýtického hrdiny Ježíše kritizuje) pokládá za pokrytecké a zvrácené. Jak ukážu dále, experiment mladé teology dostane přesně do situace, kdy se budou rozhodovat, zda mají pomoct chudákovi, nebo zda mají pospíchat kvůli pronesení náboženského proslovu.

Utrpení druhého: vidět nebo nevidět?

Subjekty experimentu byli studenti teologie, kterým bylo řečeno, že se účastní výzkumu o profesním uplatnění studentů teologie. Studenti byli telefonicky pozváni do učebny (každý na jiný termín) a každý dostal jeden ze dvou úkolů. Oba úkoly spočívaly v 3-5-ti minutovém rozhovoru nad daným tématem, přičemž jim bylo řečeno, že záměrně nedostanou čas na přípravu. První dostali za úkol mluvit o profesním uplatněním studentů teologie (task-relevant condition). Druzí dostali text podobenství o milosrdném samaritánovi a dostali za úkol mluvit o čemkoliv, co je k textu napadá (helping-relevant condition). Subjektům bylo také řečeno, že ve stávající budově výzkumníci nenašli další volnou místnost a subjekty tedy musí přejít za kolegou se záznamovým zařízením, který čeká v sousední budově.

Krom dvou různých úkolů dostaly různé subjekty při zadávání také jeden ze tří pokynů. Jedněm bylo řečeno, že je kolega v sousední budově už několik minut marně čeká (mají zpoždění), druhým bylo řečeno, že je nejvyšší čas vyjít a třetím bylo řečeno, že mají několik minut k dobru. De facto tedy byli studenti rozděleni do šesti (3x2) skupin: (pospíchá hodně / pospíchá / má čas) x (mluví o profesi /mluví o podobenství)

Když subjekty přecházely do sousední budovy, narazili na figuranta. U vchodových dveří sousední budovy na zemi seděl člověk v omšelém oblečení, se skloněnou hlavou, díval se do země a nehýbal se. Když kolem něj subjekt procházel, figurant dvakrát zakašlal a povzdechl si. Otázka byla, jak na figuranta budou jednotlivé subjekty reagovat.

Pouze 40 procent teologů pomohlo

Celkem projevilo ochotu nějakým způsobem pomoci 40 procent teologů, 60 procent dělalo, že nemocnou osobu nevidí. Za ochotu pomoci bylo přitom považováno už to, že na nemocnou osobu upozornili asistentku výzkumníka v druhé budově, u které se hned při příchodu hlásili. Nemuseli tedy de facto s nemocnou osobou ani mluvit.

Experiment ukázal, že existuje silná záporná korelace mezi tím, jak moc subjekt pospíchal a jak často byl ochotný pomoct. Z těch, kteří nepospíchali, bylo ochotno pomoci 63 procent, z těch kteří spěchali to bylo 45 procent a z těch kteří pospíchali hodně to bylo pouze 10 procent.

Pokud jde o úkol který měli v druhé budově splnit, vypadá situace takto: z těch, kteří právě přemýšleli o podobenství (helping-relevant condition) bylo ochotno osobě pomoci 53 procent, z kontrolní skupiny (task-relevant condition) to bylo 29 procent .

Z další analýzy, která nezohledňuje jen to, zda byli teologové ochotni pomáhat, ale zajímá se i o to, jak moc byli teologové ochotni pomáhat plyne, že vliv četby byl ve srovnání s vlivem spěchu naprosto marginální. Experiment tedy prokázal, že zásadní vliv na naše morální rozhodování má to, jak vypadá konkrétní situace spíše, než že by člověk rigidně dodržoval racionální mravní řád pocházející odkudsi ze zásvětí.

Spirála křesťanské pověry

Ještě jednou bych rád zopakoval, co přesně se v experimentu ukázalo. Studenti teologie si přečetli příběh, při kterém si každý oškliví pokrytectví kněze a levity a to, jak tito dva nechápou, co je doopravdy důležité (pomoc bližnímu) a co je ve srovnání s tím marginální (vykonání náboženských povinností). Pak vyjdou z budovy a kvůli pokynu neznámého člověka v bílém plášti (kterého nikdy předtím neviděli a kterého už nikdy neuvidí) ignorují člověka, který potřebuje pomoc a jdou si vyzvednout svých (jak jsem s přihlédnutím k inflaci spočítal) 121 Kč odměny za účast v experimentu.

Dobře rozumím tomu, že nemá žádný smysl posmívat se morálnímu selhávání jednotlivců, pokud pro to nejsou nějaké důvody. Kněží a věřící lidé vůbec ale zatvrzele hlásají, že mají patent na morálku, že morálka je od Boha a že alternativou víry je amorálnost. Experiment Darleyho a Batsona proběhl v roce 1970 a to znamená, že ti ze seminaristů, kteří na to mají dost silné žaludky mají dnes za sebou pěknou řádku kázání, ve kterých se příběhu o milosrdném samaritánovi věnovali. Pochybuji, že by některý z nich zapomněl dodat, jak moc je důležité napodobovat milosrdného samaritána ve svém každodenním životě. Právě nesplnitelné morální nároky totiž roztáčí spirálu zoufání si nad vlastní hříšnosti a upínání se k čistému světu duchů, které věřící vhání hloub do temnot křesťanské pověry. A to je přesně to, co kněží potřebují.