Seriál Terapie není tak úplně reklamou na psychologa

Konečně je to tady a já můžu napsat blog na který jsem se moc dlouho těšil. První díl Terapie, české mutace seriálu, na jehož americkou verzi nedám dopustit bude uveden v předpremiéře dnes 9. 10 . 2011 v osm hodin večer na HBO. Že jde o velkou televizní událost dokládá i to, že placené vysílání HBO přešlo právě kvůli premiérovému dílu Terapie dočasně do módu FREE preview a až do pondělního rána je bezplatně přístupné všem divákům. Americká verze In treatment (V odborné péči) za kterou stál syn největšího žijícího klasika světové literatury G. G. Marquéze a která získala dvě ceny Emmy, jeden Zlatý Glób a jednu cenu sdružení scénáristů WGA je shodou okolností mým druhým nejoblíbenějším seriálem (hned po nepřekonatelném Everwoodu) a jsem proto opravdu zvědavý na to, jak moc se česká verze nakonec povedla.

Třicetiminutové díly seriálu budou vycházet každý všední den v 20:00 po dobu devíti týdnů. Celkem jich tedy bude odvysíláno 45. Od ponděli do čtvrtka se hlavní hrdina, psycholog Marek (Karel Roden) bude setkávat s klienty a v pátek bude docházet za svou supervizorkou. Divák tak sleduje pokroky v terapii tří jednotlivých klientů (zdravotní sestra Sandra v pondělí, důstojník Igor v úterý, gymnastka Linda ve středu) a jednoho páru (Jana a Michal ve čtvrtek). Ze všeho nejzajímavější jsou ale páteční díly se supervizorkou Ditou, ve kterých se dozvídáme o problémech v osobním životě hlavního hrdiny a o tom, co si doopravdy jako profesionál i jako člověk myslí o svých klientech. Díky patečnímu dílu tak celý seriál nejenom drží pohromadě, ale zároveň ho také obohacuje o téma dekonstrukce mýtu vševědoucího psychologa, který nezaujatě, profesionálně a neomylně analyzuje problémy svých klientů.

Je třeba říct, že seriál si sice až úzkostně zakládá na odbornosti a klade si za cíl co nejvěrněji pracovat s procesy, které se uplatňují v psychodynamické terapii ale potěšení ze sledování seriálu nutně nepředpokládá ani tak víru ve psychoanalýzu, jako spíš schopnost ocenit dobře napsanou detektivku. Přestože bohužel nejsem příznivcem terapií založených na pseudovědě musím uznat, že všechny ty cesty do hlubin nevědomí skrz obrané mechanismy a krycí vzpomínky k vytěsněným obsahům a neuvědomělým motivacím jsou divácky velmi atraktivní. Seriál o psychodynamické terapii je rozhodně atraktivnější než seriál o kognitivně behaviorální terapii, který by mohl divákům mohl nabídnout pouze tak nudné atrakce jako je sezení u pracovního stolu, vyhodnocování záznamových archů a plánování expozic in vivo. Ve své podstatě je Terapie jakousi psychodetektivkou a návyková je právě proto, že v prvních dílech sbíráme indicie, které jsou ze začátku pouze příslibem, že do sebe všechno nakonec krásně zapadne. Stopy nás tentokrát pouze nepřivedou k odhalení vraha, nýbrž (alespoň v některých případech) právě k vytěsněným obsahům.

Scény z terapeutovy praxe

Téměř před 40ti lety, v roce 1974, uvedla švédská televize TV2 nesmírně progresivní a sebevědomou šestidílnou minisérií Scény z manželského života o lásce a rozpadu vztahu dvou velmi inteligentních lidí - experimentálního psychologa Johana a rozvodové právničky Marianny. Její autor, kultovní režisér a scénárista Ingmar Bergman později v jednom rozhovoru oznámil, že s uvedením série v televizi v roce 1974 korelovalo zdvojnásobení počtu rozvodů švédských párů. Dvojnásobně se prý také zvýšil počet párů, které vyhledali odbornou pomoc v manželské poradně.

Seriál Terapie, který na české HBO oficiálně startuje při příležitosti Světového dnu duševního zdraví Bergmanovy Scény z manželského života v lecčem připomíná. Obě televizní série pracují s minimálním počtem postav které nedělají prakticky nic jiného, než že sedí v pokojích a vedou závažné rozhovory. Emoce postav se na diváky přenášejí prostřednictvím dlouhých detailních záběrů do tváří hrdinů. Oba seriály také stojí hlavně na naprosto brilantním, do nejmenších detailů propracovaném scénáři a na bezchybných hereckých výkonech. A u obou seriálů navíc platí, že nejde o žádnou oddechovou zábavu - v obou se říkají věci, ze kterých mrazí a oba obsahují nesmírně silné katarzní momenty.

Aby nebylo podobností málo, začali tvůrci a publicisté v článcích o seriálu Terapie opatrně spekulovat o možných společenských dopadech a o osvětové roli, kterou seriál Terapie může sehrát. Podle jejich názoru by seriál mohl mimo jiné změnit způsob jakým široká veřejnost na psychologii nahlíží a mohl by pomoct destigmatizovat lidi, kteří do terapie dochází. Někteří navíc nesměle naznačují, že by seriál mohl z psychohygieny a emočních poruch udělat téma o kterém se bude mluvit. Tato úvaha se nabízí - stejně jako se v roce 1974 staly ve švédských domácnostech tématem partnerské vztahy a nespokojenost v manželství, tak by se v českých domácnostech mohly stát tématem nespokojenost se životem a emoční problémy.

Realita místo reklamy

Domnívám se, že názor, že by seriál do jisté míry mohl změnit společenskou atmosféru panující kolem témat jako je psychoterapie není úplně přitažený za vlasy. Seriál má celkem 45 dílů a lze proto předpokládat, že bude mít dost času na to, aby u diváků mimovolně názory na problémy týkající se duševního zdraví formoval. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že seriál rozhodně není nějakou bezduchou reklamu, která by terapii představovala jako zázračné řešení všech obtíží a která by do terapie přivedla zástupy lidí. Na základě znalosti tří řad americké verze seriálu lze počítat s tím, že ani v české verzi všichni klienti nemusí nutně dosáhnout trvalého zlepšení a že průběh některých terapií může spíše vyšumět do ztracena.

Vyznění seriálu krom toho docela dobře podporuje běžnou lidovou představu o psycholozích, kterou známe například z vtipu, podle kterého spočívá rozdíl mezi sociology a psychology v tom, že sociologové mají problém se společností a psychologové zase problém sami se sebou. Jedním z nejpropracovanějších témat seriálu jsou krom toho pochybnosti hlavního hrdiny o smyslu a efektivitě psychoterapie: někteří klienti skutečně dosáhnou v terapii pokroků, ale pokroků dosáhnou i někteří lidé bez terapii. Ani v případě úspěšných klientů proto není tak jasné. zda je to doopravdy terapie, co jim pomohlo. Obecně lze říct, že seriál připomíná spíš než reklamu na terapii skeptické názory bývalé psychoterapeutky a heretické psycholožky Tany Dineeenové, která přispěla heslem Psychotherapy as Pseudoscience do prvního svazku Shermerovy skeptické encyklopedie a která hájí kontroverzní tezi, že zkušení psychologové, kteří stále věří v efektivitu psychoterapie podléhají sebeklamu.

Jediný dobrý důvod proč nevkládat v nějaký základní pozitivní osvětový vliv seriálu moc velké naděje je fakt, že seriál poběží „pouze“ na placeném kanálu, protože právě lidé z české HBO našli odvahu a prostředky aby seriál jako první dramatický seriál ve vlastní produkci vytvořili. Dá se tak předpokládat, že seriál se zatím masově nerozšíří a sledovat ho budou hlavně vysokoškoláci, kteří si ho stáhnou z internetových uložišť. Možná by ale práva k vysílání za několik let mohla zakoupit veřejnoprávní nebo některá z velkých komerčních televizí a pak by takové úvahy začaly být doopravdy aktuální. Takto načrtnutý vývoji bych velmi uvítal, protože jsem přesvědčený, že emoční poruchy jsou v současné době (kdy nehrozí hladomory a války) nejrozšířenější příčinou ochoty lidí věřit náboženským bludům znehodnocujících hodnotu jediného života který kdy budeme žít a  lžím podle kterých prý budeme jakožto hříšníci šťastní až potom co přežijeme svou vlastní smrt. Každý seriál, který podporuje přesvědčení, že nespokojenost se životem se řeší spíše prostřednictvím farmakoterapie a kognitivně behaviorální terapie než modlitbami a rozjímáním o pomíjivosti života má potenciál zvýšit well-being společnosti více než ten nejsměšnější sitcom.

EDIT: Z ukázky z pátečního dílu je jasné, že z hlavního hrdiny udělali čeští scénáristé rogeriána takže některé části příspěvku jsou zavádějící.

EDIT 2: Na článek odkazoval Filip Tvrdý v blogpostu Reiki Doesn't Work Either.

30. září: Den rouhání

[edit 5. října 2011] Podělit se při příležitosti světového dne rouhání o svůj nejoblíbenější vtip tropící si legraci z náboženství je pro blogera skoro povinnost. Existuje jeden nesmírně populární ateistický mem, na který jsem narazil asi před rokem a který mi tehdy udělal (a dodnes dělá) obzvláštní radost. Nejlepší na memu Christianity: the belief that..., (kterým si můžete svůj mozek nechat infikovat níže v článku) je přitom fakt, že ukazuje, jak obtížné je někdy vidět svoje vlastní světonázorová přesvědčení z odstupu. 

Jednou z nejpozoruhodnějších schopností zbožných křesťanů je jejich překvapivě zachovalá schopnost kriticky hodnotit věroučné články jiných náboženství a odhalovat absurdity ve víře primitivních kmenů, starověkých polyteistů, scientologů, mormonů, hinduistů, buddhistů, muslimů nebo židů. Toto neuvědomělé intelektuální pokrytectví nejlépe ilustruje anekdota antropologa Boyera, která je v Božím bludu představena takto:

Boyer zkoumal Fangy, kamerunské etnikum, kteří věří že „čarodějnice mají jeden zvířecí orgán navíc, který v noci odlétá a ničí ostatním úrodu a pouští jim do krve jed. Čarodějnice prý také někdy pořádají obrovské hostiny, na nichž požírají své oběti a spřádají další útoky. Mnozí lidé vám budou vyprávět, že přítel jejich přítele na vlastní oči viděl čarodějnici, jak v noci letí na banánovém listu nad vesnicí a na nic netušící oběti vrhá kouzelné šipky.“

Boyer pokračuje osobním zážitkem:  „O těchto a dalších podivnostech jsem se zmínil u večeře v jedné cambridgeské koleji. Jeden z našich hostů, význačný cambridgeský teolog se na mě otočil a řekl: "Právě proto je antropologie tak fascinující a zároveň tak těžká. Musíte vysvětlit, jak lidé mohou věřit takovým nesmyslům. Zůstal jsem jako opařený. Konverzace se znovu rozeběhla, než jsem se zmohl na nějakou trefnou odpověď - která by se nesla v duchu třísek a trámů v očích."

[Dawkins, Richard: Boží blud, překlad Zuzana Gabajová]

Dawkins v textu své knihy navazuje zábavným výčtem několika absurdit, kterým cambridgeský teolog podle jeho názoru pravděpodobně věřil. Můj oblibený mem o který se s vámi chci podělit ale obsahuje mnohem komprimovanější a komičtější seznam, který ale přitom dokonale vystihuje samotné jádro křesťanství, na které kvůli všemožným sofistikovaným teodicejím a jemnůstkám týkajících se důkazů boží existence většinu času zapomínáme. Jedna z verzí tohoto memu vypadá takto:

což v překladu znamená:

Křesťanství:

Přesvědčení, že jakýsi vesmírný Židovský Nemrtvý může zajistit že nikdy neumřete pokud budete symbolicky jíst jeho maso a telepaticky mu vzkážete, že ho uznáváte jako svého pána aby z vaší duše mohl odstranit temnou sílu, která je součástí lidské přirozenosti protože mluvící had přesvědčil ženu vytvořenou z žebra aby pojedla z kouzelného stromu.

To dává smysl.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že tenhle popis není jenom nepřekonatelně směšný, ale že je taky tak soustředěný a přiléhavý že by křesťanům v deironizované podobě mohl sloužit mnohem lépe než Nikajsko-konstantinopolské krédo, protože se soustředí výhradě na udajně jedinou doopravdy důležitou křesťanskou nauku - nauku o spáse – a úplně ignoruje marginální záležitosti jako kdo se kdy z koho zrodil, kdo kde sedí a kdo z koho vychází. Na tomto jasném a srozumitelném popisu křesťanství v kostce se navic jasně ukazuje, že náboženství se daří výhradně tam kde je mlžení, nejasnost a nesrozumitelnost a že náboženství naopak hyne kdekoliv, kde se objeví srozumitelnost, úspornost a jasnost. Je evidentní, že křesťanství nelze na prostoru 400 znaků věrně popsat bez toho aby nebylo k smíchu.

Darwinismus není sekulární náboženství

Pokud jde o nakupování knížek, nepočítám se mezi fanoušky. Nejen že knížky stojí peníze, ale navíc zabírají místo v pokoji, jsou těžké při stěhování, svazují vás citovými pouty, které si k nim vytvoříte a co je na nich vůbec nejhorší: nepodporují fulltextové vyhledávání. Existují ale dvě edice z českých nakladatelství, které si velmi rád půjčuji z knihovny a kterými bych v budoucnu v případě potřeby dokázal zaplnit pár volných poliček. Obě přitom vynikají skvělým grafickým zpracováním obálek a precizní vázanou vazbou. Nakladatelství Odeon vydává prestižní beletristickou řadu Světová knihovna s obálkami Jana Šerýcha a Academia s přehledem vládne českým nakladatelstvím díky dokonalé designérské práci Pavla Růta na obálkách edice Galileo.

Darwinismus a náboženství

Když jsem před časem zjistil, že právě krásné v edici Galileo zanedlouho vyjde knížka z filozofie biologie, byl jsem bezmála u vytržení. Nejde jen o to, že jde o první plnokrevnou knihu z tohoto oboru v češtině. Její autor, Michael Ruse, se navíc prostřednictvím názvu zavázal věnovat ji jednomu z mých tří milovaných intelektuálních hrdinů z oboru vědy, Charlesu Darwinovi. Na knížku jsem po vydání několik dní číhal na stránce katalogu fondu knihovny a půjčil jsem si ji hned první den, kdy byla dána k dispozici. Radost jsem si přitom dopředu nenechal zkazit ani přesto, že jsem díky blogovým příspěvkům Filipa Tvrdého na blogu Massive Error dopředu věděl, že autor Michael Ruse je dobrým darwinistou s jedním velikým otazníkem.

Z knížky mám nakonec smíšené pocity, především proto, že některé části desáté a jedenácté kapitoly popírající tvrzení o neslučitelnosti náboženství a darwinismu mě doslova nadzvedávaly ze židle. Ruse se projevuje jako velmi pružný intelektuální gymnasta, když tvrdí něco tak přitaženého za vlasy, jako je tvrzení, že darwinistický popis vzniku náboženství se kterým přichází vědy jako jsou evoluční psychologie nebo sociobiologie může být popisem způsobu, jak o sobě dává Bůh člověku vědět. Darwinistické naturalistické vysvětlení původu náboženství proto prý nemusí vést k ateismu. Spíš může vést k lepšímu pochopení toho, jak konkrétně Bůh působí ve světě a jak přesně se nechává poznat. Za tak důvtipnou myšlenku by si Ruse bezpochyby zasloužil obdržet čestný titul z profesionálního lhářství od některé ze slavných teologických fakult nebo alespoň Templetonovu cenu.

Je skutečně pravda to, co se říká, totiž že ateista Ruse je jednou ze smutných obětí onoho druhu neuvědomělé intelektuální nepoctivosti, kterou jsme se v úvodu Božího bludu naučili rozpoznávat jako tzv. „víru ve víru“. Ze všeho nejvíce mě ale pobuřovala Ruseho neustále opakovaná mantra, podle níž dnes darwinismus usiluje o to stát se sekulárním náboženstvím. Takové tvrzení mi připadá dokonale absurdní. Jakkoliv je tato teze charakteristická pro nejrůznější věřící, je to přesto právě jeden z Ruseho článků, kterému vděčíme za to, že evoluční biologie je na anglické wikipedii uvedena spolu s komunismem a svobodným trhem jako příklad sekulárního náboženství.

„Sekulární náboženství“ je oxymóron

Za prvé se domnívám že spojení „sekulární náboženství“ je protimluv. „Náboženství“ je systém přesvědčení, jejichž prostřednictvím se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu. „Sekulární“ je naopak z definice bez jakéhokoliv vztahu k supernaturálnímu světu. „Sekulární náboženství“ je tedy „systém přesvědčení, prostřednictvím kterých se jedinec vztahuje k supernaturálnímu světu aniž by se přitom jakkoliv vztahoval k supernaturálnímu světu“. A to je protimluv.

Uvědomuji si přitom, že logická spornost nějakého jména nebo popisu jen sotva přesvědčí křesťana (nebo "věřícího ve víru") o tom, že věc, kterou má toto jméno nebo popis označovat nemůže existovat. V jádře křesťanské teologie je řada podobných logických nesmyslů, které jsou eufemisticky označovány jako „tajemství víry“. Tvrzení trinitární teologie že „bůh je jedna bytost ale tři osoby“ lze ještě zachránit poukazem na to, že tato úctyhodná bohoslovecká disciplína boha vlastně správně diagnostikuje jako psychopata s vícečetnou poruchou osobnosti. Studium bible nám pro toto tvrzení předkládá ty nejlepší důkazy. Logickým nesmyslem už ale určitě je např. tvrzení, že Ježíš má dvě podstaty a že lidská a božská podstaty jsou v něm „sjednoceně ale nesmíšeně“.

Ze všeho nejproblematičtější logický lapsus je pak pochybné tvrzení stojící v samotném základu soterologie, které tvrdí, že Ježíš je v současné době zároveň opravdu mrtvý a zároveň opravdu živý. Musí být opravdu mrtvý, protože musel zemřít za naše hříchy. Je totiž jisté, že božská svatá oběť, tato ústřední událost dějin spásy, která jednou provždy osvobodila všechny lidi všech dob z otroctví hříchu nespočívala v tom, že Ježíš "umřel jen načas", neboli že si prostě na pár dní zdříml a pak se třetího dne probudil aby vstoupil do nebe. Na druhou stranu musí být Ježíš opravdu živý, protože s ním prý můžeme mít skutečný osobní vztah a můžeme ho pozvat do svého každodenního života a spolehnout se na jeho milost a na schopnost nás spasit.

Mám důvodné podezření, že oxymóron bohužel není nic, čeho by se věřící štítil už proto, že Ježíš je evidentně opravdový „živý mrtvý“, což je spojení, které se ostatně často používá jako učebnicový příklad protimluvu. Ježíš se tak právem řadí k jiným fiktivním postavám známých z mimobiblických hororových příběhů – upírům a zombies. Jak si všiml Pat Condell, Ježíš je zvláštní převrácenou verzí Drákuly, který nechce vypít naši krev, ale která chce, abychom mi vypili tu jeho. Podobně si (nejen) DJ Bogtrotter vystřelil z faktu, že Ježíš je zvláštní druh nemrtvého, na němž je sice chválihodné to, že nechce sníst náš mozek, ale který nás na druhou stranu žádá o něco dost nepěkného a sice to, abychom my jedli jeho ten jeho. Jeden internetový vtipálek poukázal na to, že zombie a Ježíš tvoří dokonalý pár – ona ho chce sníst a on chce být sněden.

Darwinismus není náboženství

Pokud budeme ignorovat názory těch nejoddanějších věřících, kteří jsou přesvědčeni, že princip sporu je satanovým nástrojem určeným k tomu, aby sváděl srdce křesťanů na scestí, pak můžeme předpokládat, že darwinismus určitě není „sekulární náboženství“. Nic takového jednoduše neexistuje. Možná je ale darwinismus prostě náboženstvím.

Lze nalézt několik dobrých důvodů proč si myslet, že darwinismus žádné náboženství není. Kdyby ze mnou přišel můj nejlepší kamarád Václav a svěřil by se mi, že se moc trápí, protože se nemůže rozhodnout, zda je nějaká soustava představ se kterou se dobře seznámil náboženstvím nebo jim není, nejspíše bych se ho postupně ptal:

• Existují podle této soustavy nějaké nadpřirozené síly, osoby nebo entity?
• Přežijeme podle této soustavy svou smrt?
• Budou se podlé této soustavy mít dobří nakonec dobře a zlí zle?
• Jsou podle této soustavy některé věci, knihy, dny nebo místa posvátná?
• Obsahuje tato soustava eschatologický příběh o konci světa?
• Jsou součástí této soustavy předpisy nějakých modliteb, praktik, obřadů nebo rituálů?

Pokud by mi Václav na všechny otázky odpověděl „ne“, nerozpakoval bych se mu říct, že dle mého názoru taková soustava představ žádným náboženstvím není. Darwinismus je shodou okolností právě takovou soustavou představ, které lze přiřadit šest odpověďí "ne".

Podobnost darwinismu a náboženství

Na druhou stranu lze těžko popírat, že darwinismus odpovídá na některé otázky, na které tradičně odpovídalo náboženství. Darwinista a křesťan se snadno shodnou na tom, že existují určité nanejvýš zajímavé otázky, na které je dobré hledat odpovědi. Myslím si také, že darwinista a křesťan by se společně mohli divit tomu, jak to, že jiným lidem chybí zvědavost a touha zjisti, jaké jsou správné odpovědi na některé uchvacující problémy. Mezi zajímavé otázky patří například:

• Jaký je původ designu v živé přírodě?
• Jak vznikl člověk?
• Je člověk altruista nebo je sobec?
• Jak vzniklo já a co se s ním stane po smrti?
• Jaký je původ morálky?
• Co je dobré dělat, když chceme být šťastní?

Křesťan a darwinista by se ale nicméně těžko shodovali na metodě jak otázky vyřešit. Metody, které by navrhl darwinista by byli vědeckými metodami, kdežto návrhy křesťana by zahrnovaly řešení jako „podívám se do knížky pouštního kmene z doby bronzové“, „teď zapojím trochu fantazie“ nebo „je to tak, jak chci aby to bylo“.

Řešení abstraktního problému zda je darwinismus náboženství, jak se mi zdá, spočívá ve skutečnosti na řešení mnohem specifičtějšího problému: „stačí fakt, že darwinismus odpovídá na otázky, na které před tisíci lety odpovídalo pouze náboženství k tomu, abychom tvrdili, že je darwinismus náboženstvím?“. Osobně se domnívám, že když přihlédneme k tomu, že náboženství při jejich řešení používalo úplně jiné metody a že na ně navíc odpovídalo bez vyjímky nesprávně, pak je soud jasný: darwinismus není náboženství.

Darwinismus je světonázor

Zbývá tedy otázka, co je darwinismus, když není náboženstvím. Křesťané by možná stále chtěli tvrdit, že fakt, že darwinismus řeší podobné otázky stačí k tomu, aby byl pokládán za náboženství. Není to sice první definice náboženství, která člověka napadne, ale křesťan by mohl být ochotný schválně změnit definici náboženství tak, aby byl darwinismus náboženstvím. Katolický křesťan by například mohl tvrdit, že náboženství je soustavou přesvědčení obsahujících odpovědi na nejhlubší lidské otázky, které člověku poskytují základní kognitivní orientaci ve světě. Podle takové definice by darwinismus určitě mohl být náboženstvím. Co je rod náboženství a jaké jsou některé konkrétní druhy by pak ukazoval Obr. 1:

Problém s definicí uvedenou výše je jeden a je celkem důležitý. Pro to, co jsme si zde definovali jako náboženství už dlouho existuje zažitý termín a to totiž termín „světonázor“. Pokud si navíc uvědomíme, že např. „katolické křesťanství“, které skutečně existuje v hlavách konkrétních katolických křesťanů má charakter světonázoru, pak zjistíme, že darwinismus vůbec není zvláštním případem náboženství. Spíše to bude tak, že konkrétní na náboženství založené světonázory budou zvláštními případy světonázoru. Rod světonázoru a některé jeho konkrétní druhy jsou na Obr. 2

Když si podržíme v paměti to, na co často zapomínáme – tj. že existuje slovo „světonázor“, pak nalezneme dobrý důvod, proč je tvrzení „darwinismus je náboženství“ nesprávné. Jak se případy "darwinismus je náboženství" a "katolické křesťanství je světonázor" liší ukazuje Obr. 3

Zdá se mi, že existuje dobrý způsob jak kontroverzní tvrzení "darwinismus je náboženství" upravit tak, abychom zároveň nepřišli o nic z toho, co jsme doopravdy chtěli tvrdit a zároveň tak, aby s naším tvrzením neměl nikdo problém souhlasit. Umírněnější a mnohem správnější obdoba skandálního ruseovského odhalení „darwinismus je náboženství“ je banální „darwinismus je světonázor".

EDIT: Na článek reagovali Filip Tvrdý v blogpostu Blahoslavení, kdož uvěřili a Jiří Stodola v textu Darwinismus a náboženství.

Elevatorgate: Dawkinsův omyl

V Los Angeles dnes začala velmi populární skeptická a ateistická konference The Amazing Meeting 2011. Letošní setkání má přitom poněkud pikantní příchuť. Málokterý skepticky, ateisticky nebo naturalisticky orientovaný blogger si totiž během posledních tří týdnů odepřel vyjádřit se k tzv. "aféře Elevatorgate", která zachvátila blogosféru a rozdělila skeptické hnutí do dvou nesmiřitelných táborů.

Na konferenci mají se svými příspěvky vystoupit mimo jiných i oba hlavní aktéři aféry – Richard Dawkins a Rebecca Watsonová. Situace je relativně vypjatá a někteří příznivci Watsonové dokonce vyzývají k bojkotu Dawkinsovy sobotní losangeleské přednášky. Samotná Watsonová, která situaci komentuje spíš klidně a s humorem, v jednom z vyhrocenějších vyjádření označila Dawkinse za minulost a nikoliv za budoucnost ateistického hnutí.

Rebecca Watsonová: About Mythbusters, Robot Eyes, Feminism, and Jokes

Celá aféra vznikla, když zakladatelka serveru Skepchick Rebecca Watsonová uveřejnila dne 20. 6. vlog, ve kterém popisuje jistou nepříjemnou zkušenost z konference v Dublinu.

Na konferenci přednesla přednášku o implicitním sexismu v ateistickém hnutí a svůj den zakončila s přáteli na baru v hotelu, ve kterém byli účastníci ubytováni. Ve čtyři ráno se rozhodla jít spát, rozloučila se s přáteli a nastoupila do výtahu, přičemž ji do výtahu následoval neznámý muž. Muž se na ni později během jízdy obrátil a řekl:

"Nechápejte mě špatně, ale připadáte mi velmi zajímavá a chtěl bych si s vámi popovídat. Nechtěla byste si dát v mém pokoji kávu?"

.V další části videa potom Rebecca Watsonová popisuje nepříjemné pocity, které v ní tato nabídka v této konkrétní situaci vyvolala a doporučuje mužům, aby pokud možno takové nabídky v podobných situacích nepřednášeli. Alespoň tedy pokud nechtějí ženu vyděsit.

Z kontextu je docela zřejmé, že o celé situaci se Rebecca Watsonová ve vlogu zmínila jen mimochodem a to kvůli komice a ironii která je v jejím základu - totiž že posluchač její přednášky o implicitním sexismu ji učinil implicitní sexuální návrh.

Zveřejněné video bylo ateistickou a skeptickou komunitou (z mě docela nepochopitelných důvodů) přijato velmi negativně. Watsonové byly v nesouhlasných komentářích podsouvána absurdní zobecňující tvrzení, jako že „všichni muži jsou násilníci“, byla obviňována z iracionalismu, alarmismu, nepřátelství vůdčí mužům, z paranoie a nevyjasněného vztahu k vlastní sexualitě. Nejčastější reakci bylo vyjádření nepochopení, proč si Watsonová myslí, že se ji stalo něco špatného, když by ji mělo naopak lichotit, že o ni nějaký umaštěný opilec nad ránem projevil zájem. V současnosti se video na YouTube líbí 709 uživatelům a nelíbí se celkovému počtu 3239 uživatelů.

Teprve tato negativní reakce, která Watsonovou překvapila, nakonec vedla k rozsáhlé diskuzi o abstraktnějších tématech misogynie, sexismu a implicitního šovinismu v rámci ateistického a skeptického hnutí, které nebyly námětem původního vlogu.

Dawkinsova reakce na blogu Pharyngula

Nejdůležitější událostí celé aféry kolem zveřejněného videa jsou ale reakce uživatele s přezdívkou „Richard Dawkins“, který přispěl do diskuze pod článkem biologa PZ Myerse. Ten na svém populárním blogu Pharyngula zveřejnil odkaz na vlog Watsonové.

Ve svém prvním komentáři se Dawkins pokusil příběh Rebeccy Watsonové zesměšnit, když rétoricky konfrontoval banálně působící znepokojení z pozvání na kávu se závažným utrpením žen v muslimských zemích, které jsou obětmi domácího násilí a všemožného omezování osobních svobod. Dawkins stručně řečeno tvrdil, že Rebecca Watsonová nemá proč fňukat, protože na světě se dějí mnohem horší věci.

V druhém příspěvku Dawkins svůj názor upravuje: Rebecca Watsonová by měla zmlknou, nemá si co stěžovat, protože ji nikdo fyzicky nenapadl. Šlo prý pouze o slova, která nemohou působit žádnou opravdovou újmu. Nakonec Dawkins tvrdí, že úroveň její možné újmy je asi tak srovnatelné s újmou způsobenou pohoršením, které Dawkins cítí v situaci, kdy si k němu do výtahu přistoupí někdo, kdo žvýká žvýkačku.

Dawkinsovy komentáře v diskuzi následovalo množství příspěvků různých uživatelů, kteří vyjadřovali neochotu věřit, že komentáře tak pochybné argumentační kvality jsou skutečně dílem Richarda Dawkinse. Autenticitu těchto příspěvků ale později autor blogu PZ Myers oficiálně potvrdil.

Dawkinsovi se prostřednictvím zpochybnění reálnosti nebezpečí sexuálního násilí podařilo urazit své fanoušky jak mezi obětmi znásilnění a pokusů o znásilnění, tak i mezi příbuznými a přáteli těchto obětí. Fanoušci mu adresovali otevřený dopis s žádostí o omluvu. Jiné z Dawkinsových fanynek zásadně nesouhlasí s jeho přesvědčením, že misogynie a sexismus v ateistickém hnutí jsou jen okrajovým pseudoproblémem a toto Dawkinsovo přesvědčení pokládají za projev přizíravosti k jiným než vlastním problémům.

Proč jsem z toho všeho smutný

Upřímně řečeno je pro mě celá aféra docela velikým osobním zklamáním, protože je to poprvé, kdy v nějakém sporu nejsem na straně samotného Richarda Dawkinse a kdy jsem "pouze" na straně jeho obdivovatelů. Musím se přiznat, že k Dawkinsovi mám opravdový (byť platonický) citový vztah a že ho považuji jednoho ze dvou autorů, o kterých můžu říct, že mi doslova změnili život. V tomto případě navíc nejde o nesouhlas s něčím, co by tvrdil v nějaké staré knížce, nýbrž jde o vyjádření, která jsem sledoval v reálném čase.

Bojím se, že Dawkins pro tentokrát příliš jednoduše přepnul do protifeministického módu, kterým je ostatně vybaven každý správný naturalista. Zdá se mi, že je zde třeba rozlišovat. Jedna věc je dělat si legraci z uřvaných feministek z humanitních fakult, které se hlásí k nějaké směšné teorii sociální konstrukce gendru a které kážou radikální změnu společnosti. Něco jiného je ale zlehčovat tvrzení žen, které vedou význačné skeptické a naturalistické blogy pro ženy a dívky a které nekritizují situaci ve společnosti obecně, nýbrž pouze situaci uvnitř samotného skeptického a ateistického hnutí. Toto hnutí by navíc mělo podobná upozornění přijímat s nadšením, neboť se rádo ohání tím, že je ve věcech emancipace eticky napřed a často kritizuje naboženství a především islám kvůli podřadnému postavení žen v muslimském světě.

Na celé aféře mě zarmoutila i reakce celé komunity, kterou pokládám nejen za osobní ale i za intelektuální selhání množství jednotlivců. Pomalu si začínám zvykat na novou představu, že skeptické, ateistické a naturalistické hnutí nejspíš není tvořeno jen sympatickými a citlivými lidmi, ale že se k němu pravděpodobně hlásí i určité množství oživlých karikatur vědců z lidové představivosti, tj. sociálně imbecilních podivínů bez schopnosti empatie, kteří nejsou schopni rozlišovat sociální situace.

Právě neschopnost rozlišovat sociální situace a absence empatie je podle mě příčinou negativních reakcí na původní video Rebeccy Watsonové, které si jinak přímo říká o lidskou účast a pochopení. Jen stručná rekalpitulace historky pro připomenutí: Žena a muž sami ve výtahu. Situace se neodehrála ve dvě odpoledne kdy je člověk čilý, nýbrž ve čtyři v noci kdy je člověk už dost unavený. Muž ji nepozval na bar v přízemí, který byl stále otevřen, ale pozval ji na svůj pokoj. Pozvání neproběhlo ve světlé široké chodbě nedaleko dalších lidí, nýbrž v uzavřeném výtahu. Nepozval ji muž kterého zná, nýbrž nějaký cizí muž, který ji pronásledoval do výtahu. A nakonec - Watsonová byla v situaci, kdy byla sama v cizím městě a v cizí budově. I sociálnímu imbecilovi krom toho dojde, že užití uvození „Nechápejte mě špatně, ale...“ je stejně „sofistikovaně neprůhledné“ jako podobné uvození „Nejsem rasista, ale...“ kterým se autor automaticky sebeobviňuje nejen z rasismu, ale i z lhářství ještě předtím, než se dostane k druhé částí souvětí.

Reakce komunity je dle mého názoru i intelektuálním selháním. Shodou okolností je to právě mezi naturalisty a ateisty tolik oblíbená evoluční psychologie, která nám dokáže vysvětlit skrytou racionalitu zdánlivě iracionálního chování jako je záchvat úzkosti u ženy nacházející se uprostřed evropského velkoměsta 21. století.

Je totiž dost možné, že po dobu tisíců let naší evoluční historie, kdy se utvářela naše psychická konstituce měla většina z žen, které se staly našimi pra-matkami se znásilněním osobní zkušenost. Evoluční logice by nijak neodporovalo (právě naopak), kdyby se v lidském genofondu rozšířila adaptace proti znásilnění, které by mohly mít např. podobu specifických obav či představ a úzkostných citových reakcí na tyto obavy (další možné hypotézy: David M. Buss, s. 340-348).

Pokud by byly ženy vybaveny takovou adaptací proti znásilnění, pak by emoční reakce na situaci z historky nemusela podobná rozmrzelosti, kterou cítíme, když jsme ze staré školy a když vidíme někoho žvýkat žvýkačku. Mnohem spíš by naše citová reakce připomínala děs, který cítíme, když nám někdo začne vážně vyhrožovat zabitím. Naturalisté a fanoušci evoluční psychologie by měli být první, kdo by měl mít pro racionalitu emočních reakcí alespoň pochopení. Stejně tak by měli být etičtí naturalisté první, kdo by měl být ochotný omezit své jednání tak, aby ženy do podobných situací zbytečně nedostával.

Tolik kritizovaný apel na muže, podle kterého by pokud možno měli omezit předkládání (byť i slušně formulovaných) sexuálních návrhů v uzavřených výtazích je nejspíš hnán bohulibou snahou Watsonové vysvětlit mužům eticky matoucí situaci, ve které selhává použití jinak velmi efektivního zlatého pravidla („můžeš udělat druhému x, ale pouze v případě že bys sám chtěl, aby on/ona udělal/a x tobě“). V této konkrétní situaci totiž neplatí intuitivní pravidlo, které se nám vnucuje a které by mohli muži omylem pokládat za pravdivé: „můžeš předložit sexuální návrh ženě v nočním výtahu, ale pouze v případě, že bys sám chtěl aby ona předložila sexuální návrh tobě“. Pointa historky Rebeccy Watsonové je paradoxně vše možné, jen ne feministická, protože upozorňuje na nepřekonatelné rozdíly mezi pohlavími, alespoň tedy pokud jde o úzkost ze znásilnění.

Princ a pruďas: nejzábavnější film roku

Z filmu Princ a pruďas mám podobně komplexní dojem jako z jiné letošní komedie a sice z komedie Zelený sršeň. Stejně jako byl Zelený sršeň mimo komedie i plnokrevným akčním filmem je i Princ a pruďas stoprocentní fantasy. I když si člověk odmyslí všechny komické situace zbyde mu dobře dramaturgicky zvládnutá áčková fantasy s ačkovými triky, epickou hudbou transformera Jablonského, několika originálními nápady (pětihlavá nestvůra v aréně) spoustou digitální krve a s hrdinama, kterým nejde nefandit. Film funguje také na emocionální a civilní rovině, hlavně pokud jde o vztah obou bratrů.

Snad jediná věc, která mi na filmu vadila byly české titulky. Nemám nic proti Františku Fukovi konkrétně, ale už delší dobu mám za to, že současné americké komedie by neměli překládat staří lidé. Jména jako "Honimír" nebo slova jako "pruďas" působí dost nevkusně, připomínají humor našich otců z minulého století a kazí dojem z filmu. (A jak že se vlastně jmenovalo to království?)

Styl humoru který slibuje i trailer mi nakonec hodně vyhovoval, ikdyž jsem si ze začátku párkrát řekl "tenhle vtip byl trochu trapný". Postupem času mě ale takové myšlenky úplně opustily. Nakonec nevím, jestli se autorům prostě jen nepovedlo pár vtipů na začátku, nebo jestli si člověk prostě zvykne na pravidla komiky a naučí se užívat si tu jízdu. Po pravdě jsem už nevěřil, že v kině někdy uvidím film, u kterého se budu smát a říkat si "ale tohle se přece nesmí prostě takhle říct/ukázat". V komediálních seriálech je to zvykem, ale na plátně je to spíše vzácnost. Zvláštním bonusem obhroublé komedie je, že dvě ze tří hlavních rolí hrají paradoxně dva největší hollywoodští intelektuálové - Natalie Portmanová a James Franco - kteří čas od času podlehnou pokušení a pořídí si nějaký doktorát.

Nakonec bych producentům a sobě přál, aby se tento nákladný film nějakým magickým způsobem zaplatil, protože na módu podobných snímků bych si snadno zvykl. V Parents guide na imdb.com se film pyšní Total Explicit Ratingem: 43/50, přičemž 10/10 si film vysloužil v kategoriích Sex &Nudity a Profanity a 9/10 ve Violence &Gore a Alcohol/Drugs/Smoking. Autoři tak naplno využili eRkového ratingu, protože se zde neskrblí ani na vulgaritě, ani na nahotě, ani na digitální krvi.

Proč přestávám používat slovo „ateismus“

Když jsem se ještě relativně nedávno hlásil ke katolické církvi, nebyl pro mě ateismus (v podobě v jaké jsem se s ním setkával) opravdovou alternativou. Domnívám se, že i obecně platí, že jeden z důvodů, proč věřící křesťané nejsou ochotní přemýšlet o křesťanství s odstupem a skutečně objektivně zhodnotit argumenty ateistů je ten, že ateismus zdánlivě nenabízí alternativní světonázor.

Ateismus versus naturalismus

Na první pohled se zdá, že ateisté jsou pouze záškodníci, kteří boří domeček teismu a sami žádný vlastní domeček nestaví. Křesťan se pak chtě-nechtě musí domnívat, že alternativa křesťanského světonázoru je nihilistickou alternativou absence světonázoru. Pak se ale nelze divit, že možnost zabývat se ateismem není pro křesťana dvakrát lákavá. Kdo by také chtěl žít bez světonázoru a ignorovat otázky jako „odkud pocházíme?“, „kdo jsme?“, „jaký je původ morálky?“, „co je to láska?“, nebo „jaký je smysl života?“. Zdá se mi ovšem, že chápání ateismu jako čirého popírání a jako absence světonázoru není pravdivé a že zde jde pouze o nepříjemný projev zhoubnosti despotické vlády slova nad lidským myšlením.

„Ateismus“ není z etymologického hlediska skutečně nic jiného než „neteismus“ a v tomto smyslu není divu, že ateisté jsou pokládání za pouhé bořitele. Negativitu slova "ateismus" v tomto smyslu nelze oddiskutovat. V rozporu s intuicí se ale ateisté krom boření věnují také stavění a dokonce takovému stavění věnují nesrovnatelně více času než boření. Staví totiž domeček naturalistické vědy, ve které se může kdykoliv a třeba i na přechodnou dobu ubytovat - ať už je to teista pochybující nebo bývalý. Alternativou teismu tedy proti původní intuici není bezdomovectví, ale přestěhování se z jednoho domečku do jiného. Zdá se mi, že jedna z nejlepších věcí, kterou bychom pro diskuzi o teismu a ateismu mohli udělat je prostě přejmenovat spor mezi teisty a ateisty na spor mezi supernaturalisty a naturalisty. Pak by bylo jasné, že i ateismus přednáší pozitivní světonázor.

Na rozlišení "naturalismus - supernaturalismus" je mnohem jasněji vidět, v čem se teisté a ateisté shodnou, v čem se neshodnou a proč ateismus není prosté popření teismu. Na první pohled to vypadá trochu nesmyslně, ale ve skutečnosti je teismus nejspíše jakýmsi rozšířením ateismu. Zavádějící etymologie slov „teismus“ a „ateismus“ nás ovšem nevyhnutelně vede k mnoha zbytečným nedorozuměním. Především toto zastaralé rozlišení zapřičiňuje zbytečnou zlou krev a zakrývá vše, v čem spolu teisté a ateisté souhlasí. Teisté (a zvykejme si na to: supernaturalisté) i ateisté (rozumějme: naturalisté) spolu souhlasí v existenci vnějšího světa a souhlasí s tím, že je možné popisovat ho pomocí nástrojů přírodních věd. Teismus (supernaturalismus) není s ateismem (naturalismem) v logickém rozporu, spíše je vhodné ho chápat jako rozšíření naturalismu. Naturalisté tvrdí jisté věci, supernaturalisté s nimi souhlasí a ještě něco přidávají.

Co nové rozlišení znamená pro diskuzi?

Pokud nové rozlišení přijmeme, vyjasní se nám, že nejlepší otázka, kterou může teista s ateistou řešit je otázka, zda máme důvody pro to pokládat naturalismus za omezenou a slabou teorii která leccos nezvládá vysvětlit. To konkrétně znamená hledat důvody, proč je nutné postulovat supernaturální bytosti nebo věci (bohy, anděly, zlé duchy, životní sílu atd.). Abstraktní a obtížná otázka po existenci Boha se tak může přeměnit v konkrétní otázku po silných a slabých stránkách naturalistických a supernaturalistických vysvětlení přirozených jevů jako je např. evidentní výskyt důmyslného designu v živé přírodě. Od supernaturalistů pak taková diskuze předpokládá ochotu dobře se seznámit s naturalistickými vysvětleními těchto jevů. Jejich kritika by měla vycházet z dobré znalosti třeba alespoň jedné populární knihy např. o evoluční biologii.

Dvojice slov „naturalismus“ a „supernaturalismus“ také lépe ukazuje co ve sporu je nulová hypotéza. Dvojice „teismus“ a „ateismus“ nesprávně implikuje, že je zde jakési základní přesvědčení jménem „teismus“, proti kterému vystupuje popírající „ateismus“. To je nesprávná implikace, protože obecně platí zásada, že kdo tvrdí něco pozitivního (např. „Bůh existuje“), ten také nese důkazní břemeno. Oproti tomu jde v případě druhé pojmové dvojice jasně vidět, že „naturalismus“ obsahuje jakýsi komplex tvrzení, na kterém se všichni shodnou a který někteří lidé pouze druhotně rozšiřují v „supernaturalismus“, což je dobře vyjádřeno předponou „super-“. Zde je tedy jasné, kdo přednáší pozitivní tvrzení nad rámec obecné shody a na kom leží břemeno dokazování.

Vedlejším výhodným důsledkem pro ateisty (a skeptiky) je, že mezi supernaturalisty takříkajíc „spadnou“ i lidé, které by bylo obtížné pokládat za klasické teisty. V tomto smyslu jsou supernaturalisty také ateisté, kteří jsou buddhisty, ateisté kteří věří v neosobní transcendentní energii nebo ateisty, kteří věří na telepatii, komunikaci s duchy předků atp. V tak ateistické zemi jako je Česká republika je argumentace proti teismu ve srovnání s jinými zeměmi do jisté míry zbytečná. O to prospěšnější je ale právě naturalistická argumentace proti pseudovědě a víře ve „vyšší sílu“ nebo v osobní nesmrtelnost.

-

Jak to, že všechny nejlepší věci vymysleli Britové?

Obyvatelé Spojeného království tvoří společenství, kterému svět vděčí za většinu z nejlepších a nejužitečnějších myšlenek, které kdy člověka napadly. Zásluhy jiných velkých národů o blaho světa nesnesou s plody britského důvtipu žádné srovnání. Pokud jde o schopnost ovlivnit každodenní život obyvatel planety Země jsou Francouzi, Španělé, Italové nebo Němci ve srovnání s Brity zoufale impotentní. Celá věc je ještě překvapivější, když si uvědomíme, že Britové vždy žili kdesi na periferii Evropy, od které byli navíc fyzicky i kulturně odděleni Lamanšským průlivem.

Princ William, Kate Middletonová a Commonwealth

V posledních dnech byla na Britské ostrovy soustředěna celosvětová mediální pozornost. Svatba prince Williama a Kate Middletonové se stala opravdovou globální událostí. Zvlášť intenzivně svatbu prožívali především obyvatelé Commonwealthu. Commonwealth není totiž jen společenstvím zemí bývalého britského impéria, na jejichž území žije více než 2 miliardy lidí. Je to také společenství, jehož hlavou je dodnes britský panovník. Především proto byla svatba v královské rodině událostí, která se přímo týká asi třetiny světové populace.

Dnes, 1. května 2011, slaví Britové navíc 304. výročí vzniku Království Velké Británie. Před 304 lety tak zanikla dvě samostatná království: Anglické království a Skotské království a vzniklo společné království s jediným společným parlamentem ve Westminsteru. Podle všeho je právě dnes ten pravý den, kdy se můžu vyznat z lásky a obdivu k nejlepšímu národu všech dob.

Lingua franca 21. století

Když poprvé přemýšlíme o tom, co britského ovlivňuje náš každodenní život, napadne nás nejspíš jedna věc - angličtina. Angličtina je jazyk, který všichni každý den užíváme a ne náhodu je to také jazyk, který si ze všech současných jazyků nejvíce zaslouží titul "lingua franca 21. století". Jeho znalost nám téměř magicky otevírá dveře k informacím o všemu důležitému, co se na světě právě teď děje. Zdá se mi také, že už při studiu gramatiky angličtiny můžeme narazit na cosi, co je pro anglickou kulturu specifické, totiž o jakousi úspornost a soustředění se na to, co je důležité. Angličtina je tzv. izolační nebo amorfní jazyk s relativně jednoduchou gramatikou, která prakticky úplně ignoruje zbytečné jemnůstky, které nás trápí při studiu většiny jiných jazyků. Nepříjemnosti jako jsou jazykové rody, skloňování nebo časování slov angličtina díky bohu prakticky nezná.

Britové v politice a vědě

Britům také vděčíme za nejprogresivnější myšlenky z oblasti politiky, etiky a ekonomie: odpor ke katolickému tmářství, ústava omezující moc vlády, průmyslová revoluce, ochrana soukromé sféry před zásahy státu, zastupitelská demokracie, dvoukomorový parlament, moderní ateismus, liberalismus, utilitarismus, tržní ekonomika a tzv. nová pravice jsou všechno koncepce, které pokládáme za jakousi samozřejmost a za které vděčíme britských mozkům.

Vyjímečně plodní byli Britové především ve vědě. Franciu Baconovi se po staletích, kdy se "pokroku" v přírodních vědách dosahovalo prostřednictvím studia knížek v knihovnách (a prostřednictvím diskuzí, vytváření sylogismů a přemýšlení u stolu), podařilo formulovat novou vědeckou metodu. Britská snaha o získávání vědění byla (na rozdíl od stavu na evropském kontinentu) také vždy hnána úsilím o zlepšení lidského života a odporem k prázdným spekulacím, metafyzice a mysticismu. Experiment, pozorování, induktivní metoda, přírodní zákon nebo empirismus jsou pojmy která naše myšlenky jaksi automaticky vedou ke slovům jako Anglie nebo Spojené království. Britské mozky stojí "shodou okolností" za mnohými vynálezy v dopravě [kluzák, vrtule, tryskový motor, bicykl, systém železniční dopravy, spalovací motor...] v komunikaci [telegraf, telefon, systém moderní pošty, web...], v elektronice [elektromotor, žárovka, televize, počítač, vícekanálový reproduktor, fotoaparát, kamera...] nebo v medicíně [antibiotika, oplodnění in virto, očkování, objev struktury DNA...].

Darwin: nejlepší myšlenka jakou kdy člověk objevil

Obyvatelem Britských ostrovů byl také původce nejlepší myšlenky, jakou kdy člověk objevil a autor nejkrásnější přírodovědecké teorie Charles Darwin. Darwinovi se podařilo vysvětlit něco, co bylo i pro ty nejinteligentnější lidi všech dřívějších věků naprosto nepředstavitelné. Podařilo se mu na základě velmi jednoduché myšlenky vysvětlit něco tak kontraintuitivního, jako je možnost vzniku designu bez plánu a úmyslu designéra. Dnes víme, že replikátor plus dědičnost plus variace plus selekce se vždy nutně rovná evoluci prostřednictvím přírodního výběru, která (ve většině případů) vede ke vzniku složitějších struktur z jednodušších. Zatímco před Darwinem byl mezi vědci pochopitelným a přípustným přesvědčením takzvaný deismus, Darwin s konečnou platností vykázal dříve úctyhodného biblického Stvořitele do společnosti jeho komických příbuzných z řeckých, indických a germánských mýtů.

Co by také chybělo ve světě bez Britů

Opravdu mě nenapadá, který z evropských národů by se s výkony Britů mohl srovnávat. Skoro se mi zdá, že seznam největších praktických úspěchů britského důvtipu je také seznamem největších praktických úspěchů lidstva jako celku. Já osobně bych pak, jen velmi nerad žil ve světě, kdy by Britské ostrovy zůstaly neobydleny a kde by neexistovaly další plody britského génia jako jsou sitcomy, stand-up comedy, Létající cirkus, dokumentární filmy z produkce BBC, černý humor, fish and chips, čaje Earl Grey, sendviče, jaffa cakes, ginger biscuits, filmy Alfreda Hitchcocka a Christophera Nolana, fotbal, trip-hop, dream pop, drum and bass, analytická filozofie, genocentrický pohled na evoluci, obchody Marks & Spencer nebo Next, pera Parker, Medvídek Pů a Spojené státy americké.